Z homilií svatého Bernarda, opata - 8.května


(Hom. in Laudibus Virginis Mariae 2, 17: PL 183, 70-71)
(Panna Maria, prostřednice všech milostí)

Maria je vznešená hvězda vyšlá z Jakuba, její paprsek osvětluje celý vesmír, její záře vysoko svítí na nebi, ba až do podsvětí proniká, ozařuje i zemi, a hřeje více duši než tělo, podporuje ctnosti a ničí neřesti. Ona je ta nejjasnější a nejskvělejší hvězda, zářící ctnostmi a svítící příkladem, a po zásluze byla vyvýšena nad toto velké a rozsáhlé moře.
Každý, kdo víš, že ve vlnobití tohoto světa se spíše zmítáme uprostřed bouří a větrů než kráčíme po pevné zemi, nespouštěj oči z této zářící hvězdy, nechceš-li, aby tě bouře pohltila. Opřou-li se do tebe vichry pokušení, narazíš-li na skaliska soužení, k hvězdě se dívej, Marii vzývej! Jsi-li zmítán vlnami pýchy nebo ctižádosti nebo nactiutrhačství nebo žárlivosti, k hvězdě se dívej, Marii vzývej! Otřásá-li loďkou tvé duše hněv, lakomství nebo svody těla, dívej se k Marii! Jsi-li poděšený velikostí svých hříchů, zmatený nečistým svědomím, přestrašený hrůzou před soudem a užuž tě pohlcuje hlubina zármutku a propast zoufalství, mysli na Marii! V nebezpečích, v úzkostech, v pochybnostech na Marii mysli, Marii vzývej! Stále ji měj na rtech, stále ji měj v srdci. Chceš-li, aby se za tebe přimlouvala, buď pamětliv příkladu, který dala svým životem. Následuješ-li ji, nezbloudíš, prosíš-li ji, neupadneš do zoufalství, myslíš-li na ni, nechybíš, drží-li tě, neklesneš, chrání-li tě, nemusíš se bát, vede-li tě, neunavíš se, je-li k tobě milostivá, dojdeš k cíli.

Bernard z Clairvaux

1090/91-1152 / řeholník - cisterciák, kněz, mystik, spisovatel / svatý, Učitel Církve

Důležité události světcova života

Svatý Bernard z Clairvaux - přesný rok narození kolísá mezi 1090 a 1091. Na rozdíl od svých bratrů, kteří se rozhodli vydat v otcových šlépějích na vojenskou dráhu, Bernard už od dětství směřuje k duchovní cestě. V období dospívání mu zemřela matka. Rozhoduje se, že se stane konkrétně mnichem a úspěšně oslovuje i další. Společně se nejprve několik měsíců připravují na řeholní život a někdy okolo let 1112-13 jich asi třicet překračuje brány na tehdejší dobu obzvlášť přísného cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Neměl ještě ani třicet roků, když jeho zesláblé tělo vyčerpané askezí a intenzivním duchovním životem, při němž ignoroval i svoje základní tělesné potřeby, postihla těžká žaludeční choroba, která se mu opakovaně vracela až do konce života. V důsledku nemoci a celkového vyčerpání se musel za účelem zotavení na žádost Viléma z Champeaux - biskupa se uchýlil do samoty. Opat z Clairvaux vedl velmi bohatou korespondenci a byl vyhledávaný nejen prostými lidmi. Jemu samému se podařilo do konce života založit 68 nových klášterů. Na sklonku života se kromě nemocí a tělesných útrap potýkal i se zradou svého sekretáře, který způsobil falešnými dopisy mnoho škody. Před smrtí si svolal opaty a preláty, poděkoval jim a rozloučil se. Zemřel ráno 20. srpna 1153. Kanonizovaný byl Alexandrem III. v únoru 1174 a prohlášen za Učitele církve byl Piem VIII. r. 1830.

Několik slov o osobnosti a charakterových vlastnostech světce

Současníci svatého Bernarda z Clairvaux svědčí o duchovním kouzle, které z něho vyzařovalo, o výjimečné kombinaci jeho přirozených darů, o životě v souladu s tím, co kázal a v neposlední řadě o jeho charismatických milostech. Na druhou stranu je ale třeba vzpomenout, že jsou známé i případy, kdy svojí nepatřičnou vznětlivostí a impulzivním chováním vzbudil skutečné pohoršení. Díky svému horlivému nadšení vždy rychle zakročil, když postřehl, že by mohla být ohrožena neporušenost víry. Taktéž až s přílišnou lehkostí, vlastní impulzivním temperamentům, přijímal důkazy bez toho, aby je náležitě zvážil.
„Navzdory všemu však Bernardův život zůstává příkladem křesťanského ideálu, uskutečněného v duchu naprosté služby a sebeobětování, bez egoismu a projevů osobní moci. Obtížnost zápasu, kterému musel čelit kvůli svému temperamentu, a pokora, se kterou uznával své vlastní slabosti, by neměli zůstat nedoceněné."

(Převzato: revue.theofil.cz)

Převzato z knihy „Radost pro duši“, Vyšehrad 2003, str.188