Homilie P. Mgr. Arnošta Červinky z 1. května - památka sv. Josefa – dělníka


(kněz, historik, činný kanovník Kolegiální kapituly u sv. Mořice v Kroměříži)

Měsíc květen, tradiční měsíc mariánské úcty, od r. 1955 začíná připomínkou sv. Josefa. Papež Pius XII. to tehdy odůvodnil slovy: „aby byla zdůrazněna důstojnost lidské práce a aby dělnictvo mělo svůj vzor a svého ochránce.“ Hlavní svátek sv. Josefa je sice stále slaven 19. března, ale dnešní památka je na počátku mariánského měsíce také velmi vhodná a povzbudivá. I na něm se podle slov Písma sv. naplnilo, že Bůh si často volí ke svým záměrům ty, kteří v očích tohoto světa bývají skromní a zdánlivě nepatrní.

Kdyby svatými byli jen lidé urození, učení, od narození něčím výjimeční, měla by většina lidí oprávněnou výmluvu, že stát se svatým je jen údělem hrstky výjimečných vyvolených, že to není nic pro lidi žijící ve světě obyčejným způsobem. Pravda je však taková, že kromě hříchu není nic překážkou svatosti. Pro každého člověka je cestou ke spáse ten stav a to povolání, ke kterému jsme byli různě Bohem určeni – a to i tehdy, kdyby to povolání a poslání bylo podle lidského mínění obyčejné a nenápadné. Něčím jiným je totiž pravá velikost a důstojnost v očích Božích, a něčím jiným zase obvykle v očích tohoto světa.

Svatý Josef měl v očích Božích výjimečné poslání: být pěstounem Syna Božího a ochráncem jeho panenské Matky. V očích tohoto světa byl jen obyčejným dělníkem, tesařem. Mohl se sice ve své zemi chlubit tím, že pochází ze slavného Davidova rodu, tím se ale mohli chlubit i mnozí jiní, protože král David žil 1000 let př. Kristem. Za ten dlouhý čas už v době Josefově byli početní Davidovi potomci nemajetní a bezvýznamní, jako většina obyvatel židovské země. Sláva Josefova spočívala už zcela v něčem jiném. Písmo sv. ho stručně hodnotí jako „muže spravedlivého“, což v biblické mluvě znamená „svatého.“ Byl ve své době obyčejným tesařem, pokorným, mlčenlivým, pracovitým, který se bez jakékoliv světské protekce poctivě staral o svatou rodinu nazaretskou. Během pozemského života se žádné slávy nedočkal, teprve křesťané začali oceňovat jeho význam ve vztahu k důstojnosti Syna Božího a k úctě mariánské.

Pro všechny časy je sv. Josef povzbuzením, že totiž žádné – i to nejskromnější postavení a povolání – není překážkou, aby s pomocí Boží milosti se člověk mohl povznést k opravdové velikosti a důstojnosti.

Svatost totiž nespočívá jen ve výjimečnosti, zázracích, viděních a mimořádných zážitcích, ale především v ochotném plnění vůle Boží vždy a všude. Důležité není to, co člověk dělá, ale jak to dělá a zda to vždy dělá poctivě a vytrvale k větší cti a slávě Boží a k užitku svých bližních.