Z katechezí sv. Jana Maria Vianye - faráře arského o modlitbě


Člověk má krásný úkol: modlit se a milovat

Narodil se kolem roku 1170 v obci Calaruega v Kastilii ve Španělsku. Po vystudováni teologie se stal kanovníkem v Osmě (1195). Z pověření Inocence III. se snažil. Několikrát se měl stát biskupem, ale dával přednost své misijní činnosti. V roce 1215 položil v Toulouse základy řádu kazatelů – dominikánů. Měli slovem i osobním příkladem a životem v chudobě hlásat návrat k evangeliu. Základem jejich řeholních pravidel se stala řehole sv. Augustina. Zemřel v Bologni 6. VIII. 1221 a byl pohřben v kostele sv. Mikuláše. V té době měli dominikáni už 60 klášterů v různých zemích Evropy. Za svatého byl prohlášen v roce 1234.

Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad. Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit. Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením.
Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci. Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá. Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme.
My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj …“ Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.