V srdci církve budu láskou - Terezie od Dítěte Ježíše (*1873 +1897)


Narodila se v SZ Francii, vlastní jméno Marie Františka Terezie Martinova. Když jí byly 4 a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek. Později vstoupila do kláštera Karmelitek a přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od svaté Tváře. V roce 1890 složila sliby. Vynikala pokorou, evangelní prostotou a hlubokou důvěrou v Boha. Na svou cestu „duchovního dětství“ uváděla také novicky. Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Na příkaz představené napsala „Dějiny duše“, zemřela na tuberkulózu ve věku 24 let. V r. 1925 je prohlášena za svatou, v r. 1927 za patronku misií a v r. 1997 ji Jan Pavel II. prohlásil učitelkou církve. (Církev ji vzpomíná 1. října)

Když byly pro mě mé nesmírné touhy mučednictvím, otevřela jsem listy svatého Pavla, abych konečně nalezla odpověď. Mé oči utkvěly na dvanácté a třinácté kapitole prvního listu Korinťanům. V té první jsem četla, že všichni nemohou být zároveň apoštoly, proroky a učiteli, že se církev skládá z různých údů a oko nemůže být zároveň rukou. Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, pokoj mi nepřinesla.
Neztrácela jsem odvahu a četla jsem dál, až mi přinesla úlevu tato věta: Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. A apoštol vysvětluje, že i nejlepší dary nejsou nic bez lásky a že láska je nejlepší cesta, neboť vede bezpečně k Bohu. Konečně jsem nalezla klid.
Když jsem pozorovala tajemné tělo církve, nepoznávala jsem se v žádném údu, jak je popisuje svatý Pavel, nebo spíše jsem se chtěla vidět v každém z nich. Ale láska mi poskytla stěžejní bod mého povolání. Bylo mi jasné, že je-li církev tajemným tělem, skládajícím se z mnoha údů, nemůže jí chybět část nejdůležitější a nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce, a to srdce že plane láskou. Pochopila jsem, že jedině láska uvádí její údy v činnost, a kdyby tato láska uhasla, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev. Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je všechno, že obsáhne všechny časy a místa, jedním slovem, že je věčná.
Tu jsem zvolala s velikou, překypující radostí: „Ježíši, má lásko, konečně jsem nalezla své povolání. Mým povoláním je milovat. Ano, nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože. V srdci církve, své Matky, budu láskou, a tak budu vším, a můj sen se splní!“