Z pastýřského listu svatého Karla Boromejského, biskupa


Acta Ecclesiae Mediolanensis, t. 2, Lugduni, 1683, 916-917

O adventní době

Hleďte, nejmilejší, nastává doba slavná, slavnostní, a jak praví Duch svatý, doba příhodná: den spásy, pokoje a smíření. Doba, po níž horoucně toužili s tolika prosbami a úpěnlivými vzdechy dávní patriarchové a proroci, až ji konečně uzřel s překypující radostí spravedlivý Simeon. Doba, kterou vždy slavnostně slavila církev. A tak ji máme i my prožít se zbožnou myslí, navěky nepřestávajíce chválit věčného Otce a děkovat mu za jeho milosrdenství, které nám prokázal skrze toto tajemství příchodu svého jednorozeného Syna; poslal totiž z nesmírné lásky k nám hříšným toho, který nás měl vysvobodit z tyranství a nadvlády satana, pozvat nás do nebe, uvést nás do nebeských příbytků, ukázat nám samu pravdu, naučit nás pravému mravnímu řádu, sdělit nám základy ctností, obohatit nás poklady své milosti a přijmout nás posléze za své syny a dědice věčného života.
Tím tedy, že církev každoročně slaví toto tajemství, nabádá nás, abychom neustále obnovovali památku na tak velikou lásku milosrdného Boha vůči nám. Přitom nás církev učí, že Kristův příchod nebyl ku prospěchu jen těm, kdo právě byli na světě, když přišel, ale jeho působení že stále ještě trvá i pro nás všechny, budeme-li chtít za přispění svaté víry a svátostí přijmout milost, kterou nám on zasloužil, a usměrnit podle ní svůj život v poslušnosti vůči němu.
Kromě toho nás církev žádá, abychom pochopili, že jako přišel jednou na svět v tělesné podobě, tak – odstraníme-li překážky ze své strany – je ochoten k nám přijít znovu v kteroukoli hodinu a v kterémkoli okamžiku, aby v našich duších duchovně přebýval s hojnými milostmi. Proto nás církev v této posvátné době, jako dobrá matka pečující o naši spásu, učí hymny, chvalozpěvy i jinými slovy pocházejícími od Ducha svatého a posvátnými obřady, jakým způsobem máme s vděčnou myslí přijímat tak veliké dobrodiní a obohacovat se jeho plody. Tak tedy nebude naše srdce připraveno na příchod Krista Pána hůře, než kdyby měl teprve přijít na svět; ne méně než se připravili starozákonní svatí otcové a než jak nás svými slovy i příklady učili, že to máme dělat i my.