František (papež) – o modlitbě


Možná to zní špatně, ale modlitba je tak trochu obtěžování Boha, aby nás vyslechl. Pán to ale říká – buďte jako přítel o půlnoci, jako vdova před soudcem…Znamená to na sebe upoutat Boží srdce, Boží zrak…To udělal také onen malomocný, který se přiblížil k Ježíši se slovy: Chceš-li, můžeš mě očistit. Udělal to s určitou jistotou. A právě takovéto modlitbě nás Ježíš učí. Když se modlíme, občas si pomyslíme – ano, vyslovím před Pánem tuto potřebu. Uděláme to jednou, dvakrát, třikrát, ale nijak silně. Pak už nás to unavuje a zapomínáme o to prosit. Ale tito lidé hlasitě volali a nepolevovali ve svém křiku. Ježíš nám říká: „Proste“, ale také nás vyzývá: „Tlučte“. Ten, kdo tluče na dveře, dělá rámus, vyrušuje, obtěžuje.

„Modlím se liturgii hodin každé ráno. Rád se modlím Žalmy. Potom sloužím mši. Modlím se růženec. Přednost dávám určitě večerní adoraci, i když se nesoustředím a myslím na něco jiného nebo dokonce při modlitbě usnu. Tedy večer, mezi sedmou a osmou jsem před svátostí oltářní na hodinové adoraci. Modlím se však také v duchu, když čekám u zubaře nebo v jiných momentech dne.“

„Modlitba je pro mě vždycky modlitbou „pamatující“, plnou vzpomínek, také pamětí mých dějin nebo toho, co Pán učinil ve své církvi nebo v konkrétní farnosti. Pro mne je paměť tím, o čem mluví svatý Ignác v prvním týdnu Exercicií v milosrdném setkání s Ukřižovaným Kristem. A ptám se: »Co jsem pro Krista udělal? Co pro Krista dělám? Co pro Krista musím udělat?« Je to paměť, o které mluví Ignác také v Contemplatio ad amorem, když vybízí k připomínání přijatých dobrodiní. Především však také vím, že Pán pamatuje na mne. Já mohu zapomenout na Něho, ale vím, že On nikdy, nikdy nezapomene na mne. Paměť radikálně zakládá srdce jezuity: je to paměť milosti, paměť, o které mluví Deuteronomium, paměť Božích skutků, které jsou základem smlouvy mezi Bohem a Jeho lidem. Tato paměť mne činí synem a také otcem.“