Umění rozlišovat duchy se získává vnímavostí srdce


Světlo pravého poznání spočívá v neomylném rozlišování dobra a zla. A když tomu tak je, pak cesta spravedlnosti, vedoucí srdce k Bohu, který je Sluncem spravedlnosti, dovede posléze naši mysl až k nekonečnému světlu poznání, které se otvírá tomu, kdo s důvěrou hledá lásku. Ti, kteří vstoupili do duchovního boje, musí neustále bránit své myšlení před přívaly rozmanitých hnutí, aby mysl dokázala rozlišovat myšlenky, které ji napadají. Ty, které jsou dobré a poslané od Boha, musí uložit do sklepení paměti, a ty, které jsou špatné a od zlého ducha, vyhodit ze zásobáren přirozenosti. Vždyť když je moře klidné, vidí rybáři až na dno, takže jim téměř žádná ryba neunikne. Když však je moře bičováno větry, skryjí rozbouřené vlny všechno, co by jinak za klidného bezvětří bylo výtečně vidět. V takové situaci je veškeré umění rybářů marné.
Pouze Duch svatý může očistit naše srdce. Jestliže totiž nepřijde ten, kdo je silnější, a nepřemůže zloděje, nikdy nebude jeho kořist zachráněna. Je tedy třeba za všech okolností usilovat, aby Duch svatý mohl spočinout v pokoji naší duše. To znamená, že při sobě musíme stále mít hořící světlo poznání. Bude-li stále zářit v hlubinách našeho nitra, budou všechny zákeřné a pokoutní útoky démonů nejen zjevné, ale navíc ztratí citelně na síle, jakmile na ně padne toto svaté a slavné světlo.
Proto apoštol říká: Nezhášejte (oheň) Ducha, to znamená:
nezarmucujte svatého Božího Ducha zlými skutky a špatnými myšlenkami, ať se nepřipravíte o ochranu tohoto světla. Samozřejmě že ve skutečnosti nehasne to věčné a životodárné světlo svatého Ducha, ale jeho zármutek, to znamená jeho odvrácení od nás způsobuje, že naše mysl zůstává bez světla poznání temná a zahalená mrakem.
Čidlem duše je jakýsi neomylný smysl, jehož prostřednictvím rozlišujeme věci. Je to jako s naším tělesným smyslem chuti. Když jsme zdraví, neomylně rozlišujeme, co je dobré a co špatné, a dáváme přednost tomu, co nám chutná. Tak také naše srdce, když začne pracovat v plném zdraví a zcela oproštěné od starostí, může pocítit hojnost Boží útěchy a nezapomenutelně si uchovat v paměti tuto vnímavost, jejíž podstatou je láska, díky které může neomylně rozpoznat, na čem záleží; jak říká apoštol: A za to se modlím, ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší.

(Ze spisu „O duchovní dokonalosti“ od Diadocha z Fótiky, biskupa)