Úsměv za svítání



Raoul Follereau se ocitl v táboře malomocných na ostrově v Pacifiku a podal o tamějších poměrech velice burcující svědectví. Bylo to něco nepředstavitelného. Hrozné rány, strašlivě znetvoření lidé, vlastně už jen chodící mrtvoly, všude samá beznaděj, zlost a zuřivost.
A přece si uprostřed tohoto zmrzačeného světa uchoval jeden stařec překvapivě zářivé a usmívající se oči. Prožíval stejné tělesné utrpení jako ostatní postižení. Bylo na něm však vidět, že si zachoval chuť do života, nepodléhal beznaději a jednal s ostatními jemně.
Raoul byl zvědavý, kde tento starý muž v takovém pekle, jakým byl tábor malomocných, bere sílu do života. Rozhodl se, že jeho tajemství vypátrá.
Nenápadně ho sledoval a zjistil, že každé ráno za svítání se stařeček došourá až k ohradě, která uzavírala tábor ze všech stran, a zůstal stát vždycky na stejném místě. Sedl si a čekal.
Nečekal na východ slunce. Nečekal, až se objeví nad Pacifikem jeho záře. Čekal na chvíli, kdy na druhé straně ohrady vyšla žena, stařičká jako on, s tváří pokrytou spoustou vrásek a s očima plnýma vlídnosti. Žena nepromluvila slovo, ale poslala nejkrásnější poselství – ÚSMĚV. Ale ten muž se při tom jejím úsměvu tolik rozzářil a odpověděl jí svým úsměvem.
Rozhovor beze slov trval jenom pár chvil. Pak se stařík zvedl a pomalu se dal na cestu k barákům. Každé ráno. Zvláštní způsob každodenního rozhovoru. Malomocný, naplněný a posílený tímto úsměvem, mohl snášet další den a vydržet až do nového setkání s úsměvem na tváři té ženy. Když se Raoul zeptal, malomocný mu všechno vysvětlil:
„To je moje žena!“ A po chvilce ticha dodal: “Dříve, než jsem přišel sem, ona se o mne tajně starala, jak uměla nejlépe. Jedna čarodějka jí dala mast. Každý den mi potírala mastí tvář, zachránila jen malou část, která jen tak stačila k tomu, aby mě tam mohla políbit. Ale stejně to všechno nebylo k ničemu. Nakonec mě přece odvezli sem. Ale moje žena mě následovala. Když ji každý den znovu spatřím, uvědomuji si, že právě ona mi dává jistotu, že dosud žiju. A pro ni ještě žiju rád.“

„ Ať se děje cokoliv, láska vždy vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá!“ (1 Kor 13,7)