Zážitky z Dolomit


od Joséfka Pospíšila

Já so chlop z Hané, ale po hanácke, jak stréček Křópal, mlovit neomim. Su pomalé, rozvážné, kterýmu trvá dlóho, než se rozkéve. Dlóho sem přeméšlel, lesi mám do tech Dolomit jet. Náš hanácké Montblank Velké Koséř měřá šterestašterecetdva metró a dež ido na póť na Hostének, tož si meslim, že ido na velehoro. No a v Dolomitoch sme měle občas hlavo v mrakoch a bele sme kdese až ve véškách přes 2000 metró. Sešle sme se skoro z celé Morave, nevíc od Zléna a ze Slovácka. Početná výprava bela taky ze Šomperka a z Kelča. Abech nezapomněl, bel tam aji jeden zástupca z Čech. Někeří sme moseli stávať ož brzo ráno, ale vóbec nám to nevadělo. V dobré náladě sme po celodenné cestě dojele až do Svatyho Martina. Bele sme ož očekáváni otcem Antoninem a spolupracovnikama. Bele sme onaveni, tak sme šle brzo spať.

Mosite mě prominóť, protože mam tó skleněnó nemoc a nic sem si nezapsal, tož sem něco třeba splantal nebo zapomněl.

Další deň bela neděla, tak sme deň zahálile modlitbama a mšó. Po jedle, kerý nám chestala naša kochařka Hedoška, sme vyrazele autobusom na první vélet k jezeru Pragser Wildsee. Pré to je divoky jezero. Bel to krásné pohled na jezero a hore, kerý bele nad nim. Špacír kolem jezera bel příjemné a s pomocó holé to aji moje nohe všecko zvládle. Dež sme přejele zpátky, bela dobrá večeřa. Kdo chtěl, šel se modliť večerni chvále. Potem bel seznamovací večír, abe sme o sobě něco veděle. Měle sme tam aji dvoch mozekantó, harmonikářa Joséfka a ketarestko Věro. Pře dobrém vinečko sme zakončele deň.

Pondělé sme zahájile bez mše, protože bela naplánovaná v zřicenině hrado Toblburg, kde je kapla sv. Fanóška a sv. Kláre. Tam sme ale mosele dojiť. Menoje se to Fanóškova cesta a ide se okolo vodopádó, něco takovyho o nás na Hané nenandete. Lébilo se mi to velece, aji dež ta cesta bela náročnější než v tó nedělo. Bel sem velice spokojené, protože takovy zážitke sem neměl za celé svoj život. Po mše v kaple, kteró měl otec Vojtěch, sme autobusom dojele do muzea betlémov Maranatha. To bel také pěkné zážitek. Podvečer bel stejné – večeřa a modlitbe. Večerne program nachestala naša šéfka Alenka. Bele tam rózny zkóške na trénování paměti. Tam sem měl menší probléme, protože sem pučil bryle svojemu sósedovi a měl sem sám dost krátky roke. Potem se zpivalo a vekládale se frke a povidačke. Prve dva dně belo počasí celkem dobry.

V óteré sme verazele na jakósi štrudlovó hlavo. Německe je to Strudelkopf a měři 2306 m. Tak vesoko sem po svojich nohách nikdy nebel. Trocho nám pršelo, tak sme okolní hore moc neviděle. Cesta nebela moc náročná, tá Fanóškova mě dala zabrať vic. Dež sme došle na vrch té hlave, tož sem bel trocho zklamané, protože štrudl nebel eště opečené a já na něho měl choť. Večír bel netradičné, bele sme na mše v kostele sv. Martina. Belo to po německe, měle sme sice německy texte, ale delší řikáni dopadlo tak, že já sem otevřel hobo a místni ož bele pomodleni. To mě připomnělo, jak sem bel v Lurdoch na německe mše. Pan farář chtěl, abysme aji zpívale. Já neomim německe ani neomim zpivať a měl sem zpivať neměcke. Naštěsti nikdo neomdlel.

Ve středo sme ráno neměle mšo. Verazele sme proto spíš a jele meze nádhernéma horama do Cortine a pak velkó dolomitskó cestó. Počasé belo pěkny, takže sme veděle kráso hor a mohle se ovědomeť, jak krásné svět pro nás odělal Pán Bóh. Potem někeři z nás si odělale véškové rekord, protože sme jele lanovkó na Lagazuoi. Horní stanica je v 2730 m a pak se eště dá iť kósek dál na vrchol 2775 m. Ja sem rozméšlal, lesi do té lanovke mám vóbec nastópiť. Nerád vesim enem na laně. Néradši jedo vlakom nebo na kole, potem autobusom a nakonec autom. Z teho vedím óplně némiň. Lanovka nás bezpečně vevezla navrch a tam sem si meslel, že mám snáď draka. Točela se mě hlava a z ceste na vrchol sem se napřeď vrátěl. Potem se hlava omódřela a já ješitné chlop sem si řikal: „deš tam dondó robe, dondo tam aji já.“ Důle sme sjele zase lanovkó. Potem sme meze horama jele do Badie a Oies – rodiska mistniho svatyho, meno sem se nezapamatoval. Tam nám otec Vojtěch slóžil mšo v jeho rodnym domě. Mám dojem, že ten deň s nama jela aji kochařka Hedoška a vařela Anička – varhanica, kochařka a eště něco dalšiho. Meslim, že to belo ten deň, že sme měle večír vzácnó návštěvo. Až z Valašskýho královstva nás přejele navštíviť pionýré ze vzpominkama, jak to belo dřiv za Komančů ve škole. Král Bolek I. be se divel, jaky skryty talente žijó v jeho královstvě.

Štvrtek sme měle odpočenkové. Dosť nás jelo do Tolbacho do sérárně nakópiť dom sére, ale holomócky tvaróžke tam nevedó. Ja sem si ich doma jednó nechal oležeť, a dež sem ich za pár dni jedl v kochyni, tož mě némladší cera chtěla vehodiť. Potem sme jele do Innecheno. Tam sme si prohlídle řbitov a kostel. Jedna skopina se potem šla kópať do termála, ostatní bloncali po městečko. V termáli belo bezva, zkosele sme aji tobogán. Cena bela menši než třeba o nás v Losinoch o Šomperka. Večír k nám přejela ze Šomperka nevěsta, kerá doma nemohla najiť ženicha, tož ho hledala v Dolomitoch. Velice se mě to lébilo a aji spěv bel velice pěkné.

V pátek sme měle nachestané véšlap okolo Třech zobó (Drei Zinnen nebo Tre Cime). Ož cesta autobusom na Auronzohütte bela náročna. Né pro nás, ale pre řediča Honzo. Dež sem veděl te suťovy pola a všade plno kameni, tož mě moc dobře nebelo. Ale řikal sem si, že dež to bode nad moje sile, tož se vrátim. Na cesto sem se vedal s dvoma mladéma šekovnéma robkama a zas trocho pracovala chlopská ješitnosť. Chtěl sem im okázať, že eště nepatřim óplně do staryho železa. Celó cesto sme zvládle, akorát v jedném stópání sem si mosel dvakráť odpočinóť. To vite, dvěstotřecet metró nad mořom a 2300 m je trocho rozdil. Večír se dopilo dovezeny vino, slivovice ještě trocha nekerýmu zbela. Pozpívalo se a šlo se spať.

Ráno po mše a snidani sme se rozlóčele s personálom a verazele dom. Dež sem se měl zas zmačknóť do autobusa, tož mě všechno bolelo, ale potom to zas přestalo. Dom sem dorazel pozdě večír, ale dobře naladěné, že jsem odělal neco pro bratra osla, jak řikal sv. Fanóšek svojemu tělu. Taky jsem odělal cosi pro duchovno, protože o nás néni možnosť beť každé deň na mše.

Chcu poděkovať všeckém, keři se na zdařilém zájezdo podilele, hlavně pani Alence, ale i tém dalšim.