ZADÁNO PRO ŽENY


Jako ženy toužíme být milovány určitým způsobem, který je vlastní našemu ženství. Toužíme po romantice. Jsme tak nastaveny. Díky ní naše srdce ožívá. Vždyť to znáte. Někde uvnitř to přece dobře víte. Možná jste ale nevěděly toto… Nemusíte čekat na muže.

Zamilovanost chce do vašeho života vnést sám Bůh! Chce, abyste se dostaly dál, než k dětskému „Má Pán Ježíš, má mne rád, dí to Písmo nastokrát“. Bůh nás chce svou láskou uzdravit, abychom se staly zralými ženami, které ho opravdu znají. Chce, abychom zakoušely slova jako „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci“ (Oz 2,14). Nebo „Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto (Pís 4,9). Naše srdce po něčem takovém zoufale touží. Co kdyby vám v hloubi srdce došlo, že Bůh vás nejenže neodsuzuje, ale cítí k vám hlubokou, žhavou, vášnivou lásku? Konec konců, právě pro takovou lásku byla žena stvořena.

DVOŘENÍ

Měla jsem za sebou dlouhý a únavný den. Svěřila jsem tedy chlapce Johnovi a zmizela jsem do noci. Potřebovala jsem být chvíli sama. Byly krásná coloradská podzimní noc. Šla jsem cestičkou do parku, který je nedaleko od nás. Vzduch byl chladný a jasný, na obloze se třpytily hvězdy. Vdechovala jsem tu nádheru a odkládala jsem všechny starosti, které mě toho dne potkaly. Vanul chladný větřík – jedna z prvních předzvěstí blížící se zimy. Krása, kterou jsem vnímala, mě přímo omračovala. Začala jsem Bohu za to úžasné dílo děkovat. „Pane, to je nádhera! Ty hvězdy jsou úžasné“!
To jsem rád, že se ti to líbí, miláčku.
Zůstala jsem stát jako přimražená. Jistě jsem zčervenala. Opravdu mě Pán vesmíru oslovil „miláčku“? Je to tak správně? Na jednu stranu mě to v hloubi srdce hřálo, ale na druhou stranu jsem si nebyla jistá, zda jsem si to nevymyslela sama. Není rouháním domnívat se, že Bůh používá tak důvěrné oslovení? Když jde o mě? Vždyť já denně ztrácela trpělivost se svými dětmi. Mluvila jsem s nimi ošklivě – je to zraňovalo a mě samotnou to moc mrzelo. Já přece žiji svůj život tak nedokonale. Pro přátele jsem zklamáním a ve vlastní rodině to nezvládám.
Já a miláček?
Později večer jsem si před usnutím trochu četla v Písmu. Nalistovala jsem Píseň písní. Oči mi padly na slova: „Jak jsi krásná, přítelkyně moje…“ (1,15). V tu chvíli mi bylo jasné. Ano, byl to Bůh. Jak je milý! Toho večera mi do srdce zcela novým způsobem proniklo, jak mě Bůh úžasně miluje. Promluvil ke mně. Tento můj nezkrotný Bůh, jenž zná každý můj záměr, každou mou myšlenku, který vidí každé mé selhání, každý můj hřích, tento Bůh mě miluje! Ne nějak nábožensky, jak si to obvykle překládáme, když slyšíme: „Bůh nás miluje“. To zpravidla zní jako „protože musí“, nebo to spíše znamená: „Bůh tě snáší“. Ne, On mě miluje tak, jak miluje Milenec. Fííííííha.“

(Převzato z knihy John a Stasi Eldredge „Úchvatná“, str. 88-89)

VEZMI MĚ ZA RUKU

Na konci filmu Anna a Král je jedna scéna, kterou bych vám moc ráda přehrála. Pokusím se ji popsat.
Vše se odehrává v Thajsku v devatenáctém století. Tato nádherná asijská země byla tehdy ještě plně v zajetí své dávné minulosti. Anna je Angličanka, která je učitelkou mnoha králových potomků. Králi Mangkutovi pomáhala přichystat královskou hostinu. Král chce Britům ukázat, že jeho země je připravena zasahovat do světových záležitostí. Proto je hostina chystána po anglicku – stříbrné příbory, ubrusy, světlo svíček – a na závěr plesový tanec. Když je po hostině a nastává čas prvního tance, král vstane a nabídne své rámě Anně. Pozve ji k tanci. Upře na ni svůj pohled a nic jiného jakoby pro něj neexistovalo. Čeká na její reakci. Anna je velmi překvapená a ocitne se v rozpacích. Nicméně pozvání přijme a vstane. Jak spolu kráčejí podél dlouhého stolu, král na ni neustále hledí a na rtech mu pohrává úsměv. U všech vzbudilo rozruch, že si zvolil právě ji. Někteří hledí na Annu s pohrdáním, jiní se zalíbením. Ani král, ani Anna tomu ale nevěnují pozornost.
Anna přišla na ples připravena. Byla krásná ve své dlouhé róbě, která zářila jako hvězdy na obloze. Připravovala se na tuto chvíli celé hodiny. Česala si vlasy, chystala si oblečení, připravovala své srdce. Když dorazí na parket, Anna se královi svěří se svými obavami. Bojí se tančit s králem před očima všech ostatních. „Jistě nechceme skončit na hromadě“, řekne. A jak král odpoví jejímu pochybovačnému srdci? „Já jsem král. Já povedu“.
Ježíš vám nabízí své rámě. Zve vás k tanci. Táže se vás: „Věnujete mi tento tanec…každý den vašeho života“? Jeho pohled je upřen na vás. Je uchvácen vaší krásou. Usmívá se. Názory ostatních ho v tuto chvíli vůbec nezajímají. Vstává. Povede vás. Čeká na vaši odpověď.

Můj milý se ozval, řekl mi:
„Vstaň, má přítelkyně,
Krásko má a pojď ! „ (Pís 2, 10)

(Převzato z knihy John a Stasi Eldredge „Úchvatná“, str. 170)