Pohanka Rút


Postava Rút je neodmyslitelně spojena s vdovou Noemi (Rozkošná), která se svým mužem Emílekem a dvěma syny odešla v době hladu z judského Betléma, aby se usadila v moábských končinách. Její manžel záhy umírá a synové se brzy ožení s Moábkami, žel bezdětní umírají také. Trpce zkoušená Noemi se rozhodne pro návrat do původní vlasti, kde se mezitím „vrátil do rodin chléb“. Spolu s ní se na cestu vydávají i její dvě nevěsty, ale na hranicích moábské země se Orpa zviklá a vrací se ke svému lidu. Pouze Rút vytrvá a odchází společně s ní z míst smutku. Přetrhne „pupeční šňůru“, pouto se svým moábským rodem, a jde vstříc neznámé budoucnosti. Pro Rút, která byla moábskou princeznou, nebylo vůbec jednoduché opustit dům své matky, kde cítila bezpečí a ochranu celého společenství. Rút je velká právě tím, že ví, že její skutečný domov je jinde. Nikoliv „Blut und Boden“ (krev a země), nýbrž víra, duch a cíl.

Podobně jako Abraham vyšla na neznámou cestu, jakoby naplněna v nitru své duše ujištěním, že Bůh je milosrdný a milostivý, svrchovaně laskavý a věrný. S obdivuhodnou vnitřní silou se vymanila ze svého smutku a setrvání v bolesti a s neúnavnou smělostí šla vstříc novému zítřku. Nepropadla sebelítosti, jak by se od mladé a bezdětné vdovy mohlo očekávat, ani se nezraňovala vzpomínkami na dřívější šťastná léta. Odmítla přijmout trpně a odevzdaně svůj úděl, překročila s odhodlaností sebe samu a tento pohyb vpřed Bůh vysoce odměnil. V jejím srdci nechal vytrysknout hluboké a oddané lásce ke své tchyni.

Rút vnímala, že pro Židy je rodina sídlem vzájemné lásky a úcty. Sama oplácela tuto láskyplnou atmosféru svou laskavostí. Láska v srdci Rút nezemřela, ale darovala ji právě své tchyni Noemi. Ve vztahu těchto dvou žen zazářila plně potřeba každé lidské bytosti lásku dávat a přijímat, což je zvláště pro vdovy příznačné. Bůh neuzavřel Rútino srdce, ale odměnil její oddanost a sám tuto lásku střežil a „živil“. Bůh nejlépe zná naše srdce a ví, že pouze bolestí vykřesané poznání o Božích pravdách může vstoupit do čekajícího nitra. Tak se mohly dvě osamělé a životem zkoušené ženy vydat na cestu plnou nebezpečí a strádání.

Návrat do Betléma (Bét-lechemu) vyvolal zájem celého města. Noemi žádá, aby ji nazývali Mara (to je Trpká), protože nevidí smysl svého života. Ale Bůh své vyvolené neopouští a naplňuje svůj záměr. Vždyť do města přicházejí právě v době žní. Láska a jídlo spolu souvisejí a dostatek jídla je i výrazem Hospodinovy přízně. Je to Rút, která se rozhodla zabezpečovat živobytí pro obě ženy. Odešla, aby sbírala zbylé klasy ječmene na pole, které díky Boží prozřetelnosti patřilo Boázovi, Noeminu příbuznému. Přestože pocházela z pohanského královského rodu, pilně, téměř bez oddechu celý den paběrkovala mezi snopy, nelaškovala se ženci a nedováděla s děvečkami, jak bylo běžně zvykem. Svojí skromností a ušlechtilostí si tím více naklonila Boázovo srdce. Než se sám nadál, proměnila se její laskavost v jeho srdci v lásku. Dovolil jí dokonce, že může pojíst s ostatními a ponechat něco i pro svou novou matku. Její upřímné a čisté chování čekalo na svou velkou odměnu. Svou pílí, ač nevítaná cizinka, si brzy získá přízeň Boáze, který jí slibuje zastání. Je totiž dobře informován o všem, co po smrti svého muže učinila pro svou tchyni. Slib dodrží a Rút se stává jeho ženou, přijímána i okolním lidem. Vzal si ji a Rút dala život Obédovi. Obéd zplodil Jišaje a Jišal zplodil Davida.

Ve starozákonní době bylo totiž zvykem, že rodiče svým dětem zajistili sňatek, aby byl zachován rod. V případě bezdětné mladé vdovy se uzavíralo tzv. levirátní manželství (sňatek s příbuzným z rodu zemřelého manžela – např. bratr).

Bez Rút by nebylo ani Davida a mesiášské naděje by byly iluzí. Protože Rút nepřijala trpně svůj osud, ale rozhodla se učinit krok do neznáma, je v dějinách Izraele zapsána jako „pramáti“ vyvoleného národa podobně jako Lea a Ráchel (srv. Rt 4,11).

AP