Život se zeptá také mě /africká pohádka/


Jednoho dne se Život vydal na pouť světem. Šel a šel, až došel k jednomu člověku.
Ten člověk měl tak oteklé údy, že se sotva pohyboval.
„Kdo jsi?“ zeptal se muž.
„Jsem Život.“
„Jsi-li Život, pak mě jistě můžeš uzdravit,“ odvětil muž.
„Ano, chci tě uzdravit,“ řekl Život. „Ale ty na mě a na svou nemoc brzy zapomeneš.“
„Jak bych na tebe mohl zapomenout!“ zvolal muž.
„Dobrá, za sedm let se vrátím a pak uvidíme,“ prohlásil Život.
Pak posypal muže prachem z cesty a muž se uzdravil.
Život šel dál a potkal malomocného.
I malomocný se zeptal: „Kdo jsi?“
„Jsem Život.“
„Život?“ podivil se nemocný. „Pak bys mě mohl uzdravit.“
„To mohu,“ odvětil Život. „Ty však brzy zapomeneš na mě i na svou nemoc.“
„Určitě na tebe nezapomenu,“ slíbil malomocný.
„Nu dobrá, za sedm let se vrátím, pak uvidíme,“ řekl Život. A posypal malomocného
prachem z cesty a hned byl vyléčen.
A zase putoval Život dál, až po několika dnech potkal slepce.
„Kdo jsi?“ zeptal se slepec.
„Jsem Život.“
„Život?“ zvolal slepec potěšeně. „Prosím tě, vrať mi zrak!“
„Rád to udělám. Ale brzy na mě a na svou slepotu zapomeneš.“
„Určitě na tebe nezapomenu,“ sliboval slepec.
„Dobrá, za sedm let se vrátím a pak uvidíme,“ odpověděl Život. A posypal slepce prachem z cesty a muž ihned nabyl zraku.
Když uplynulo sedm let, vydal se Život znovu do světa. Proměnil se ve slepce a šel nejdříve k člověku, kterému vrátil zrak.
„Můžeš-li, nech mě u sebe přenocovat,“ prosil Život.
„Co tě napadá?“ rozkřikl se muž. „Kliď se odtud! To by mi ještě chybělo, aby se mi tu roztahoval každý mrzák.“
„Vidíš,“ řekl Život. „Před sedmi lety jsi byl slepý. Tehdy jsem tě uzdravil. A tys mi slíbil, že nikdy nezapomeneš na svou slepotu ani na mě.“
Nato vzal Život trochu prachu z cesty a posypal jím stopy onoho nevděčného člověka A od té chvíle byl zase slepý.
Život šel dál, až přišel k člověku, kterého před sedmi lety zbavil malomocenství. Život se proměnil v malomocného a poprosil o přístřeší.
„Táhni!“ rozkřikl se muž. „Ještě mě nakazíš!“
„Vidíš,“ řekl Život. „Před sedmi lety jsem tě vyléčil z malomocenství. Tys mi tehdy slíbil, že na mě a na svou nemoc nikdy nezapomeneš.“
Pak vzal Život trochu prachu z cesty a posypal jím mužovy šlépěje. V tom okamžiku byl zase napaden malomocenstvím.
Nakonec se Život proměnil v člověka, jehož údy byly nateklé, že se sotva pohyboval. A navštívil také toho muže, kterého před sedmi lety poprvé
uzdravil.
„Mohl bych u tebe přenocovat?“ zeptal se Život. „Jen pojď dál, ubohý! Posaď se, udělám ti něco k jídlu. Dovedu si představit jak ti je. Měl jsem totiž před sedmi lety také tak nateklé údy. Je tomu právě sedm let, co šel kolem Život a uzdravil mě. Počkej tady, než přijde. Možná že ti také pomůže.“ „Já jsem ten Život,“ prohlásil Život. „Jsi jediný ze všech, kdo nezapomněl na mě ani na svou nemoc. Proto už budeš pořád zdráv.“
Když se s tímto dobrým mužem loučil, řekl ještě Život: „Život se neustále mění. Ze štěstí se stává neštěstí, nouze se proměňuje v bohatství a láska se může obrátit v nenávist. Žádný člověk by na to nikdy neměl zapomínat.“

(Převzato z knihy Život plný setkání, R. Abeln, G.J. Kolb, str. 15)