Dušičky


Listopad je měsíc, který nám svou podzimní náladou každoročně připomíná, že přišel čas spadaného listí a kořeněných vůni tříslovin. Pole vydala svou úrodu a poslední produkty pozdního sběru jsou již blíže k našemu stolu. Také vše, co uzrálo v zahradách a vinohradech, bylo již sklizeno. Na Vysočině k nim patří jistě karlátka čili švestky a na jižní Moravě hroznové plody vinohradů. Obojí však musí nejprve projít kvasným procesem, a to první i navíc proměnou v pěstitelských pálenicích. Kdo takto uzavřel zahradníkův rok, ten se nemusí obávat ani posledního ročního období – a letos ohlášené tuhé zimy. Dle potřeby se v tom čase může zahřát vně i zevně a přírodě dopřát pod sněhovou duchnou zasloužený odpočinek.

Předposlední měsíc roku nám však též připomíná, že i každý člověk má před sebou podzim dozrá-vání a přechod do odpočinutí. Závan této skutečnosti jsem si osobně uvědomil, když mně před třemi lety z třebíčské správy sociálního zabezpečení přišla výměra starobního důchodu. Ano, tak jsem se ze dne na den stal penzistou. Naštěstí člověk je starý tak, jak se cítí a já se- bez zaklepání na dřevo – piliny to nejistí – po dvou opravách kolen a žlučníku, ještě cítím… Je však jasné, že nikomu, kdo se pomalu, ale jistě blíží k sedmdesátinám, neslouží „bratr osel“ - jeho tělesná schránka - bez zádrhelů. Někomu hapruje srdce, jinému žíly a dalšímu třeba nervy. Vyladit srdeční činnost se dá stimuláto-rem či bypasem, na žíly platí tlaková punčocha v kombinaci s detralexem a oslabenou psychiku ošetří deci červeného či jemnická léčebna. Její krásný objekt vykukuje z obnoveného arboreta - s věžičkou a trámovými prvky ve fasádě a zve přímo k zastavení – myslím samozřejmě zvenčí.

Aby si člověk i ve stáří užil vnoučat a ranní vstávání posunul až je “do růžova“, nesmí jet stále na plný výkon a zvláště v penzi si musí dopřávat oddechový čas. „Vyšaltování“ pro tělo i pro duši má být součástí každého dne. Vyvážený rytmus činnosti a odpočinku nám může prodloužit život a chránit tělesnou, duševní i duchovní svěžest před předčasným opotřebováním. Umění relaxovat se musí člověk učit již od malička. Tak, jako je těžké odlákat dítě od hry ke společnému stolu na oběd či večeři, tak ani dospělí někdy neví, kdy tzv. v nejlepším přestat. Zaujetí při hře i práci je dobré, ale nesmí být sebedestruktivní. Kdo se příliš vyčerpá a musí tzv. vše dodělat, ten nejspíš dodělá sám sebe. Pak totiž nemá již sílu se sdílet v rámci rodiny či přátel a utíká v důsledku únavy do bezvzta-hových komunikací s obrazovkou televize nebo internetu v kombinaci s alkoholem. To však není odpočinek, ale další výdej energie. Navíc Bůh, který je Láska, se zpřítomňuje jen tam, kde je prostor pro vzájemné vztahy: kde jeden naslouchá druhému a má pro něj čas.

Tato obohacující bytostná propojenost s druhými má hluboký smysl a má se rozvíjet po celý život. Je potřebná v dětství, dospělosti a je též nezastupitelná ve stáří a zvláště při osobní omezenosti či nemohoucnosti. Útlum činností jedněch je vždy možné vyvážit aktivní blízkostí druhých, těch, kteří se s nimi podělí o své aktivity a svěří se jim i se svými starostmi. Tak se naplňuje i Ježíšova výzva: „Radujte se s radujícími a plačte s plačícími“ (Řím 12, 15).

Všechno, co jsme měli vykonat a nevykonali, nám bohužel bolestně vyvstane na mysli v čase, kdy naši blízcí a bližní mezi námi již nebudou. Ani pak si však nemusíme zoufat. Nabízí se nám možnost projevit vděčnost a lásku k našim drahým zesnulým na místech posledního odpočinku jejich tělesných ostatků. Hřbitovy, urnové háje a rozptylové loučky vypovídají o trvalé památce našich blízkých. Upravené hroby, čerstvé květiny a rozsvícené svíce jasně hovoří o tom, že o většině z nich neplatí ono lidové rčení: „Sejde z očí, sejde z mysli“.

Letošní vzpomínková bohoslužba na všechny zemřelé spojená s modlitbou za „dušičky“ bude ve čtvrtek 2. listopadu 2017 v kostele sv. Jakuba na jemnickém hřbitově v 18,00 hodin a začne zpěvem prosebných a kajících litanií.

Boží milosrdenství nám totiž umožňuje, abychom překročili zdánlivě nezdolatelnou propast mezi světem živých a zemřelých. Můžeme se tak angažovat v jejich prospěch a prokázat jim i touto for-mou duchovní péči: vyprosit jejich duším, aby po všech životních zastaveních, selháních a pádech nalezly pokoj a smír. Můžeme prosit nejen za ně, ale i za nás, aby naše dluhy lásky, vděčnosti a milosrdenství byly laskavým nebeským Otcem smazány a odpuštěny a další omezeny či nečiněny. Vždyť asi nikdo nechce vědomě ani dobrovolně konat skutky zla. I svatý Pavel píše: „Ó, já nešťast-ný člověk: Chci dobro, ale vychází mi z toho zlo“ (Řím 7, 21). Proto polehčující okolnosti a důvod k odpuštění selhání najde náš milosrdný Otec ve prospěch každého kajícího hříšníka. Nebojme se proto viny druhým odpouštět a ty své uznávat a z nich se vyznávat. Můžeme tak činit i zpěvem pís-ně "Matičko Kristova, klíčnice nebe, za duše v očistci prosíme tebe. Zhřešily v slabosti, chybily v zlobě, v lásce však volají, Matičko k tobě. Přiveď je z očistce k novému žití, ať věčné světlo jim v nebesích svítí.“

Mons. Josef Brychta, jemnický farář