Jsme v životě šťastní ?


„Někteří lidé šťastně vypadají, protože prostě o tomhle tématu nepřemýšlejí. Jiní si dělají plány: budu mít manžela, dům, dvě děti, dům na venkově. Dokud je tohle zaměstnává, jsou jako býci hledající toreadora, reagují instinktivně, jdou vpřed, aniž vědí, kde je cíl. Získají svůj vůz, někdy i Ferrari, myslí, že v tom je smysl života, a NIKDY si tu otázku nepoloží. Přesto však se jim v očích zračí smutek, ale oni sami nevědí, že ho v sobě mají. Ty jsi šťastný?“

„Nevím.“

„Nevím, jestli jsou všichni nešťastní. Vím, že jsou pořád zaměstnaní: pracují přes čas, starají se o děti, o manžela, o kariéru, o diplom, o to, co dělat zítra, co je třeba koupit, co je třeba mít, aby se necítili méněcenní, atd. Ostatně málokdo mi řekl: ‚jsem nešťastný.‘ Většina mi říká: ‚Mám se výborně, dosáhl jsem všeho, co jsem si přál.‘ Pak se tedy ptám: ‚Co vás dělá šťastným?‘ Odpověď: ‚Mám všecko, o čem člověk může snít – rodinu, dům, práci, zdraví.‘ Ptám se znovu: ‚Už jste se někdy zamyslel, jestli tohle je v životě všechno?‘ Odpověď:‘Ano, to je všechno.‘ Naléhám: ‚Je tedy smyslem života práce, rodina, děti, které vyrostou a pustí vás, žena nebo manžel, z nichž se stávají spíš přátelé než skuteční milenci. A práce jednoho dne skončí. Co budete dělat, až k tomu dojde?‘

Odpověď: NENÍ. Začnou o něčem jiném.

Ve skutečnosti odpovídají: ‚Až moje děti vyrostou, až můj manžel – nebo žena – bude spíš mým přítelem, než zaníceným milencem, až odejdu do penze, budu mít volný čas, abych mohl dělat to, o čem jsem vždycky snil: cestovat.

Otázka: ‚Copak jste neřekl, že jste šťastný teď?‘ ‚Neděláte to, o čem jste vždycky snil?‘ Pak tedy řeknou, že mají moc práce, a začnou o něčem jiném.

Jestliže naléhám, vždycky nakonec zjistí, že jim něco chybí. Podnikatel dosud neuzavřel vytoužený kontrakt, žena v domácnosti by chtěla víc nezávislosti nebo peněz, zamilovaný mladík se bojí, že ho dívka nechá, čerstvý absolvent se ptá sám sebe, jestli si svou dráhu zvolil sám, nebo mu ji vybrali druzí, zubař chtěl být zpěvákem, zpěvák politikem, politik spisovatelem, spisovatel chtěl být rolníkem. A i když potkám někoho, kdo dělá, co si zvolil, ten se také v duchu souží. Nemá pokoj. Ráda bych ostatně naléhala na tebe: ty jsi šťastný?“

„Ne, mám ženu, kterou miluji, kariéru, o jaké jsem vždycky snil. Svobodu, kterou mi závidí všichni přátelé. Cesty, pocty, komplimenty. Existuje však něco…“

„Co?“

„Myslím, že kdybych se zastavil, život ztratí smysl.“

„Nemůžeš odpočívat, dívat se na Paříž, držet mě za ruku a říkat: dosáhl jsem všeho, co jsem chtěl, teď budeme užívat života, který nám zbývá?“

„Můžu se dívat na Paříž, můžu tě držet za ruku, ale tohle říct nemůžu.“

„Vsadím se, že tady na ulici, kudy zrovna jdeme, cítí všichni totéž. Elegantní dáma, která jde kolem, marní své dny tím, že se pokouší zastavit čas, kontroluje váhu, protože si myslí, že na tom záleží láska. Podívej se přes ulici: dvojice se dvěma dětmi. Prožívají velice šťastné chvíle, když si vyjdou s dětmi na procházku, ale současně je podvědomí ustavičně straší: nezapomeňte, že můžete ztratit zaměstnání, přijde nějaká nemoc, se zdravím to nebude valné, jedno z dětí může porazit auto. Vyhledávají zábavu také proto, aby mohli pustit z hlavy tragédie, snaží se chránit před světem.“

„A co ten žebrák na rohu?“

„To nevím, nikdy jsem se žádným nemluvila. Je to hotový obraz neštěstí, ale jeho oči, tak jako oči kteréhokoli žebráka, jako by něco předstíraly. Smutek je v nich tak viditelný, že mu nemohu uvěřit.“

„Co tedy chybí?“

Víme my dnes, co každému z nás opravdu chybí? V čem je naše skutečné štěstí? Je to otázka, nad kterou je třeba se stále ptát svého srdce. V něm sídlí náš Bůh a On jediný zná pravou odpověď na otázku, v čem je naše pravé štěstí.

(Převzato z knihy Coelho, Paolo „Záhir“, nakl. Argo 2005, ISBN 80-7203-658-0, str.43-45)