Dar nejvzácnější


Biblické poselství o narození našeho Pána v těle v sobě skrývá nemalou útěchu: Nemohl nám říci jasněji, že naše lidská slabost a chudoba není překážkou pro jeho příchod, ba naopak! Náš Bůh se nezalekne žádného „chlívku“, ať už se jedná o chlívek mého srdce, vztahů v rodině, ve farnosti nebo o náš parlament. Ale Vánoce nejsou jen připomínkou jeho příchodu. Jde též o nové zpřítomnění té velké milosti, příchodu Všemohoucího v těle slabého dítěte. Byla by škoda, kdybychom letos neobjevili či „nerozbalili“ ten nejvzácnější Dar.
Příkladem „zpřítomnění“vánoční milosti je tzv. druhé obrácení sv. Terezie z Lisieux, které se událo o vánocích 1886, ještě před jejím vstupem do kláštera. Ona sama ji nazývá „milostí úplného obrácení“, pro radikální změnu, k níž došlo v ní samé.
Do té doby se Terezie projevovala nápadně přecitlivěle, byla tím až nesnesitelná, třebaže měla dobrou vůli. Bylo nepředstavitelné, že za necelé dva roky bude schopna vstoupit na Karmel a žít tam plně zaměřená na spásu druhých. Sama doznává: „Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v jediném okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal na Štědrý den. (…) Ježíš, novorozené dítě, změnil noc mé duše v proudy světla… Té noci, kdy se stal z lásky ke mně slabým a trpícím, učinil mě silnou a odvážnou, oděl mě svou zbrojí. Od té požehnané noci jsem nebyla přemožena v žádném boji, ale naopak jsem kráčela od vítězství k vítězství a řekla bych, že jsem se dala do běhu obřími kroky“.
Jak došlo k té vnitřní proměně? Při půlnoční přijala do srdce „Boha silného a mocného.“ Ve chvíli, kdy se Terezie osobně setkala s Dítětem Ježíšem, Bohem silným (nešlo o sentimentální prožitek nad děťátkem v jeslích!), nalezla opět vnitřní sílu, kterou ztratila zřejmě už ve čtyřech letech, v souvislosti s úmrtím maminky.
Ovoce přijaté milosti se projevilo záhy po návratu z půlnoční, a to zdánlivě banální epizodou; normálně by se propadla do sebelítosti, ale náhle byla schopná zareagovat jinak. Sama o tom říká: „Terezie už nebyla táž, Ježíš změnil její srdce! V jediném okamžiku provedl Ježíš dílo, které bych byla nesvedla za deset let. Spokojil se s mou dobrou vůlí, která mi nikdy nechyběla.“
Vnitřní uzdravení ji vyvedlo z neurotické sebestřednosti a umožnilo, aby se nově otevřela svému poslání pro život druhých. Terezie přechází plynule od líčení milosti Vánoc k obrazu rybáře duší, k touze po spáse druhých, která pramení v samotném srdci Božím: „ Mohla jsem mu říct jako apoštolové: ‚Pane, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili.‘ Ježíš… sám uchopil síť, vhodil ji a vytáhl plnou ryb… Ze mne udělal rybáře duší, pocítila jsem velkou touhu pracovat na obrácení hříšníků, touhu, kterou jsem dříve necítila tak živě...Pocítila jsem, že do mého srdce vstoupila blíženská láska, potřeba zapomínat na sebe, abych mohla dělat radost jiným. Od té doby jsem byla šťastna!
Kéž je nám zkušenost svaté Terezie povzbuzením, abychom se o letošních Vánocích i my nechali skutečně obdarovat. Abychom se otevřeli touze po Daru všech darů, který má sílu proměnit naše životy v jeden jediný dar podruhé

(Effatha –časopis pro Katolickou charismatickou obnovu, upravila Katka Lachmanová, s.19, 3/2017