Promluva o. arcibiskupa Jana Graubnera


Někdy se dostanete do slepé uličky. Jsme soustředěni na spravedlnost, které není možné dosáhnout. Chceme napravit křivdy, ale to nejde. Někdo nás urazí. Jsme zablokováni a naše vztahy pomalu umírají, dokonce i rodiny se rozpadají. Protože nevidíme řešení, kapitulujeme, utíkáme. Někdy si až naivně myslíme, že stačí zavřít oči a dělat, že nevidíme, nebo odejít do jiného města či na jiné pracoviště, nebo dokonce založit jinou rodinu. Nic z toho nemusí pomoci.

Pomoci může klidná úvaha. Co je spravedlnost? Papež Benedikt říká: spravedlnost je nejnižší mírou lásky, zatímco láska je plnou mírou spravedlnosti. Požadavek spravedlnosti musíme prakticky překračovat milující a milosrdnou náklonností k druhému. Kvůli přežití našich vztahů i celé společnosti může být nutné odpustit i těžká provinění proti spravedlnosti a opět se smířit. Odpuštění, smíření a milosrdenství i v bezvýchodné situaci nabízí východisko a novou budoucnost, protože způsobuje něco samo o sobě nemožného, když promíjí, co je z hlediska spravedlnosti neprominutelné.

Jak si to představit? Bůh to udělá při každé zpovědi, když odpouští hříchy, které jsou bez výjimky jeho urážkou. Hřích, který odpustí, přestane existovat. Jestli ten hřích postavil bariéru pro dobré vztahy a komunikaci, odpuštěním přestává hřích existovat a bariéra padá. Odpuštění dává možnost odblokovat a uzdravit i naše vztahy. Dává možnost, ale na nás záleží, jestli ji opravdu využijeme. Odpuštěním je zrušena příčina blokace, ale k uzdravení vztahu je třeba odpuštění skutečně přijmout, uvěřit mu a začít komunikovat, začít vytvářet vztah lásky, která se o druhého zajímá, naslouchá mu chce jeho dobro a je ochotná se pro druhého angažovat.

Je možné, že i po odpuštěném hříchu zůstane hluboké zranění, zvláště když šlo o zranění citů. Uzdravení těžkého zranění vyžaduje čas, trpělivost a účinnou léčbu. Podobně jako zlomená ruka potřebuje po odložení sádry trpělivé rozcvičování. To předpokládá pevnou vůli, vytrvalost a ochotu začínat stále a stále znovu. Jako u rozcvičování těla pomůže dobrý fyzioterapeut, tak na cestě duchovního uzdravování může pomoci doprovázení duchovního vůdce. Vrací-li se duchovní bolest i po čase a přes velké úsilí, netřeba se zneklidňovat, ale je třeba to vydržet tak, jako ozývání se staré zlomeniny i po letech při obyčejné změně počasí.

Často se stává, že rozum chce odpustit, ale city to nezvládají. Pocit hněvu či uraženosti se vrací. Tady je rozhodující krok vůle. Odpouštím, protože chci odpustit, chci milovat i toho, kdo mě urazil. Prvním krokem je přát mu dobro, dokázat se za něj modlit. Před časem byl na internetu novinářský rozhovor s pronásledovanými křesťany, kteří byli vyhnáni Islámským státem z Mosulu a žijí v utečeneckém táboře. Dojala mě desetiletá dívka, která na otázku, co přeje pronásledovatelům, odpověděla: aby poznali Pána Ježíše.

Jestli i po uváženém odpuštění se vrací pocit hněvu, nelásky, uraženosti, je třeba si opakovat: já jsem odpustil, pro mne to už neexistuje. Na ujištění se za toho člověka znovu pomodlit a být klidný. Nevracet se v myšlenkách k tomu, co jsem odpuštěním zrušil.

Odpouštění patří mezi skutky duchovního milosrdenství. Kdykoliv konáme skutek lásky, necháváme v sobě působit Boha, přinášíme ho lidem a dáváme jim možnost setkat se s ním. V takovém světle mají dobré skutky nesmírný význam.

Odpouštění urážek má úžasnou moc postavit hráz zlu, zastavit lavinu hříchu, která často rozpoutá řetězec pomsty. Odpouštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá naději. Odpouštění je základním rysem křesťanské kultury, je nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a barometrem věrohodnosti naší víry. Odpouštění je třeba žít nejen ve velkých věcech, ale i v denních maličkostech. Při odpuštění není třeba se ptát, jestli si to dotyčný zaslouží. Odpuštění je vždycky nezasloužený dar, který obohacuje především toho, kdo odpouští, protože osvobozuje a přináší pokoj. Hlavním a naprosto dostatečným důvodem pro odpuštění je, že Bůh odpustil nám.

Lavinu milosrdenství spustil Kristus svou obětí na Kalvárii. Pak obdaroval odpuštěním mě. Na odpuštění od Boha i církve bychom všichni měli odpovědět odpuštěním všem, kteří se nějak provinili proti nám. Spustit uzdravující lavinu odpuštění! Rok milosrdenství nás zve, abychom ukončili staré spory, odpustili staré křivdy a smířili se se všemi.

Odpouštět druhým je podmínkou pro získání odpuštění pro sebe. Při každé modlitbě Otče náš říkáme: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Kdybychom neodpouštěli, pak bychom vlastně prosili o to, aby ani nám Bůh neodpustil, protože po něm chceme, aby to dělal tak, jako my.

Smíření a odpuštění je důležité i pro naše zdraví. Dobré a pravidelné prožívání svátosti smíření je pravou studnou duchovního zdraví. Tam začíná duchovní uzdravování. Přijmout odpuštění hříchů znamená hmatatelně se dotýkat milosrdenství, znamená to přijmout Ducha Svatého, který je odpuštěním hříchů.