ŠUMPERK


Založení města Šumperka není možné přesně datovat, protože se nedochovala zakládací listina města. Stalo se tak patrně po polovině 13. století. První kolonisté, kteří sem přišli z tehdy již přelidněného Slezska dali novému domovu jméno podle jeho polohy - Schön-Berg, v překladu Krásný vrch.

Záhy po založení samotného města se v Šumperku na trvalo usadil Dominikánský řád, který si zde v roce 1293 na okraji města založil svůj klášter, ke kterému příslušel i kostel Zvěstování Panny Marie. (1553 – vyhnání dominikánů z města, z jejich kláštera se stal sklad soli a kožešin. Většina šumperských obyvatel se následně začala přiklánět k luteránství )

Šumperk se od svých prvopočátků rychle rozvíjel. Jeho prosperitu zajišťoval výskyt drahých kovů v okolí. Roku 1391 obdrželo město od moravského markraběte Jošta „magdeburské právo“ s významnými privilegii, zejména právem mílovým, které šumperským řemeslníkům zajišťovalo výrobní monopol a stálý odbyt zboží a tím postavilo město na úroveň měst královských.

V 15. století se na šumperském hradě usadil Jiří Tunkl z Brníčka, který nabídl své sídlo ke konání tzv. Šumperského sněmu, kde dne 4. června 1490 zástupci stavů Markrabství moravského a Knížectví slezského sjednali společný postup při přijímání nového krále po smrti Matyáše Korvína, uherského krále. Město zažívalo nevídaný řemeslný rozkvět a roku 1442 byl zde uznán cech soukeníků a o rovných třicet let později i cech plátenický, vše díky dlouholeté tradici pěstování lnu a chovu ovcí.

Počátkem 16. století přešel Šumperk do trvalého vlastnictví jedné z větví Žerotínů, kteří si zdejší zámek zvolili za rodové sídlo. Po požáru města dne 24 dubna v roce 1513 město do značné míry zvelebili. Již v roce 1562 se však měšťané z tohoto poddanství vykoupili a Šumperk se stal svobodným královským komorním městem.

Za účast na stavovském povstání ztratilo město královské výsady a v roce 1622 upadlo do područí Lichtenštejnů. Hrůzy třicetileté války poznali Šumperští až v jejím závěru, kdy bylo město několikrát dobyto a pleněno švédskými vojsky. Krátký poválečný rozkvět přerušil požár města v roce 1669 který za čtyři dny zničil prakticky celé město a značnou část předměstí. O deset let později pak čarodějnické procesy, kterým od roku 1679 – 1696 padlo za oběť na 52 žena mužů ze Šumperka a dnešního Nového Malína.

Z těchto katastrof se město postupně vzpamatovávalo v průběhu první poloviny 18. století. Rozvoj plátenictví a zvlášť monopol na výrobu jistého druhu sametu zvaného trip zajišťovaly městu skvělou prosperitu. V roce 1785 zde vzniká Klapperothova manufaktura na výrobu manšestru. S nezadržitelným příchodem průmyslové revoluce přišli a v Šumperku se trvale usadili bohatí a významní vídeňští obchodníci a podnikatelé, kteří na předměstí zakládali početné textilní továrny (na přelomu 19. a 20. století bylo ve městě na 20 velkých a středně velkých textilních továren) a v samotném městě si od významných architektů (např. Theofil von Hansen nebo Josef a Anton Drexler) nechávali stavět honosné paláce po architektonickém vzoru hlavního města monarchie – Vídně. Pro svou výstavnost byl Šumperk nazýván „malou Vídní“.

ČARODĚJNICKÉ PROCESY

V období po třicetileté válce, kdy mezi lidmi převládal strach, nevědomost, rozvrácená morálka, zvýšená pověrčivost a nevzdělanost bylo ideální prostředí pro rozpoutání čarodějnických procesů, které sužovaly Jesenicko - tehdejší nyské knížectví v letech 1622 -1684. Zde působil jako přísedící inkvizičního tribunálu Jindřich František Boblig z Edelstadtu, jehož touha po snadném zbohatnutí z majetku odsouzených obětí byla příčinou přerušení studia práv a počátk budoucí kariéry inkvizitora. Za jeho působení na Jesenicku zahynulo v plamenech více než 250 lidí. Území, jehož se toto tragické a nelidské řádění také dotklo byla severomoravská žerotínská panství a samotné město Šumperk.

Zde na květnou neděli 1678 putovala do sobotínského kostela první obět inkvizice - ubohá žebračka Marina Schuchová. Na mši u svatého příjímání ukradla hostii a pokusila se ji donést porodní bábě Dorotě Groerové, aby jí kráva dojila více mléka. Tato nevinná pověra se stala záminkou pro rozpoutání procesů na tomto území. Při odcizení svaté hostie byla Marina Schuchová přistižena ministrantem, který to sdělil kostelníkovi a kostelník faráři Smidtovi. Ten celou záležitost nahlásil losinské vrchnosti, jež tehdy reprezentovala hraběnka Angele Sybille Galle, roz. Žerotínová (pověrčivá dáma). Ta na radu hejtmana Vinarského pozvala na panství člověka, který měl s čarodějnicemi dlouholeté bohaté zkušenosti – Jindřicha Františka Bobliga. Ten okamžitě využil své známosti se sekretářem pražského soudního dvoru a získal povolení k ustavení inkvizičního tribunálu pro severomoravská žerotínská panství losinského zámku. Před příjezdem zastával Boblig místo hospodského ve vykřičené hospodě „U divokého muže“ v Olomouci.
Losinský zámek byl místem věznění, výslechu a mučení několika desítek nevinných lidí obviněných z čarodějnictví. 38 z nich bylo v letech 1679 - 1686 odsouzeno a popraveno. Pocházeli z 11 obcí, 3 žerotínských panství - losinského, vízmberského a třemešského. Inkviziční tribunál tvořený panskými úředníky v čele s hejtmanem, byli poslušným nástrojem, ovládaným podílnictvím na kořisti a strachem ze samotného Bobliga. Bobligovým úkolem nebylo obviněnému vinu dokázat, ale mučením vynutit přiznání. Mučícími nástroji byly - palečnice, španělské boty, skřipce a rozpálená železa ovládána popravčím mistrem Jakubem Hayem, zvaným „Jokl“.
Náklady na procesy stále vzrůstaly a staly se tak pro vrchnost a zlověstného Bobliga příliš nákladnou záležitostí, což zapříčinilo, že se Boblig začal zaměřovat na zámožné občany z nedalekého Šumperka.
Do roku 1696 tomuto strašlivému řádění padlo za oběť 52 žen a mužů ze Šumperka a dnešního Nového Malína. Bezesporu mezi nejstatečnější oběti patří šumperský děkan a farář Kryštof Alois Lautner. Tento muž byl považován za moudrého, vzdělaného a mezi šumperskými měšťany byl oblíben a vážen. Stal se však trnem v oku Bobligovi, neboť při svých kázání poukazoval na nesmyslnost celých procesů. Snahy Bobliga zapojit Lautnera do procesů byly již při konfrontacích obětí ve Velkých Losinách. Zde kladl obžalovaným do úst výpovědi spojující Lautnera s čarodějnictvím, jeho účast na sabatech na Petrových kamenech, kde se jedlo, pilo, tancovalo a prováděly se nemravnosti. Tam prý také korunoval za čarodějnickou královnu manželku bývalého purkmistra Marii Sattlerovou, křtil děti ve jménu Satanově a znesvěcoval svaté hostie. Boblig se neodvážil tohoto oblíbeného faráře zatknout v Šumperku, aby nevzbudil nežádoucí pozornost. Vyžádal si souhlas olomouckého biskupa a za pomoci mohelnického faráře a dávného Lautnerova přítele ho vylákali pod záminkou pozvání na hody do Mohelnice, kde mu předali zatýkací rozkaz a odvezli ho na Mírov. Lautnerovy výslechy a konfrontace, které probíhaly v Šumperku, v Losinách, na Mírově byly pro Bobliga bezvýsledné. Přestože shromažďoval nová a nová svědectví proti děkanovi, nebyl schopen z něj vynutit přiznání.
8.3.1683 v šumperské šatlavě začalo Lautnerovo mučení. Zde z něj vyháněli zlého ducha, pak mu palečnicemi rozdrtili palce na rukou - první stupeň tortury. 10.3 - druhý stupeň španělskou botou, třičtvrtě hodiny mu drtili holení kost, zde jediná slova, která z Lautnerových úst zazněla, byla určena Bohu a utvrzovala jeho nevinnu. 12.3. se přichystali k třetímu stupni mučení - natahování na skřipec. Děkan vydržel všechny stupně tortury a podle práva měl být propuštěn. Avšak Boblig nemohl tuto porážku přiznat a vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby mohl ve vyšetřování a mučení Lautnera pokračovat. Jeho úsilí bylo úspěšné. Lautner byl převezen do nového vězení v Mohelnici a dále mučen. Poslední kapitola Lautnerovy tragedie se odehrála v Mohelnici. Dne 18.9.1685 byla provedena v kostele jeho degradace, byl posazen na vozík a za doprovodu sta mušketýrů dopraven k popravčímu místu. Na dva tisíce lidí přihlíželo se soucitem a málo tajeným hněvem tomuto strašlivému divadlu, při němž byl za živa upálen nevinný člověk, hájící pravdu a bojující proti pověře a lži.
Pamětní deska na budově bývalé fary byla odhalena v roce 2000 v souvislosti se snahou o Lautnerovu rehabilitaci (k tomuto kroku však nedošlo). Přítomen byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Marie Pešková

Tato žena byla obviněna z čarodějnictví mezi prvními v Šumperku. Statečná Pešková se nepřiznávala ani při Bobligových hrozbách, jaká strašná mučení a smrt ji čekají. Pešková přiznala jen to, že byla z čarodějnictví usvědčena, nikoli však, že by čarodějnicí byla. Boblig si tedy vyžádala, aby ji losinský kat podrobil opravdové tortuře. Ani trojí utažení palečnic nepřimělo obviněnou k přiznání, mlčela a údajně jen zlostně přihlížela. Kat nevěřícně kroutil hlavou, měl prý pocit, že mačká houbu. Nepomohla ani výměna šatů a izolace Peškové od země, z níž podle představ Bobliga čerpala od ďábla sílu. Ani po nasazení španělské boty nebylo slyšet nářku, žádná známka strachu či podrobení se. Když přistoupili k třetímu stupni tortury což bylo natažení na skřipec, byl Boblig opět zklamán, obviněná totiž vydržela bez hlesnutí či slzy i snímání ze skřipce což bylo neméně bolestivé. Zkušený kat pouze prohodil, že je to stejné jako kdyby natahoval kus dřeva.

Manžel Marie Peškové byl také obžalován z čarodějnictví, jelikož se k vině rovněž nepřiznal byl uvězněn, mučen a po 11 letech ve vězení umírá.

Sattler + manželka + dcera ( dům na náměstí Míru Dohnálek)

Divadlo – ( Německý spolkový dům)
Šumperku scházela reprezentativní budova na kulturní a společenské akce, proto bylo rozhodnuto postavit Německý spolkový dům. Ze 78 návrhů získal první cenu vídeňský architekt Georg Berger a jeho projekt realizovala v letech 1901-1902 zdejší stavební firma Popp a Ulrich. Vznikla pozdně romantická architektura, ovlivněná severskou gotikou a renesancí. V prosinci 1902 byl objekt dokončen. Slavnostní otevření se konalo ve dnech 26. a 27. prosince. Architekt Berger slavnostně předal klíče od nové budovy. Poté se konaly mimo jiné hudební a divadelní produkce a velký bál. V roce 1920 proběhl první pokus o zřízení stálého (německého) divadla v Šumperku vídeňským hercem J. Hübnerem a F. X. Friedem, kteří novou společnost nazvali "Divadlo Svazu moravských měst". První představení se konalo 5. října. Po sezóně 1921/1922 divadlo z finančních důvodů zaniklo.
V roce 1926 proběhl další neúspěšný pokus založit stálou (německou) divadelní scénu "Moravské městské divadlo". Stejně skončily i pokusy v letech 1929 ("Moravsko-slezské městské scény") a 1933 ("Severomoravské divadelní scény").
30. září 1939 se v Německém spolkovém domě konalo zahajovací představení stálého profesionálního divadla, které neslo název "Městské divadlo východních Sudet". Ročně bylo uváděno 15–17 her, z toho 3 premiéry.
Po roce 1945 proběhlo obnovení a zprovoznění dnešní budovy divadla. Intendantem se stal J. Žák. Na předválečnou tradici navázala mimo jiné divadelní společnost Tyl. V roce 1952 vzniká divadelní soubor pod názvem Krajské oblastní divadlo Šumperk V letech 1962-1963 probíhá generální oprava budovy, která se pokusila odstranit jeho německý ráz. Došlo mimo jiné ke zvýšení podlahy hlediště či k odstranění cihlových obkládaček a „zbytečných ozdůbek“ – například střešních štítů a arkýřů, v interiéru pak byly odstraněny štukové ozdoby.
Roku 1990 se provozovatelem divadla stalo město Šumperk 25. října 1994 vypukl v budově divadla patrně úmyslně založený požár, který ji vážně poškodil. Již 26. října založilo městské zastupitelstvo fond na obnovu divadla. Soubor hrál bez přerušení v sále kulturního domu D123 až do roku 2000. V srpnu 1995 byl dokončen projekt obnovy, který zpracovali architekti sdružení Fabián – Janků – Polách – Štys se sídlem v Olomouci. 16. října byly zahájeny rekonstrukční a stavební práce. Generálním dodavatelem se staly firmy Fortex-AGS a.s. Šumperk a Building for you spol. s.r.o. Šumperk. Divadelní technologii zajišťovala firma Technoart s.p. Újezd u Brna.7. října 2000 byl rekonstruovaný objekt slavnostně otevřen hrou „ Její pastorkyňa“.Divadelní sál má 310 míst, malá scéna – Hrádek 60 míst, galerie, restaurace a kavárna, vinárna a rychlé občerstvení- nyní se hledá nájemce

RADNICE První zmínka o šumperské radnici je z roku 1475. Její původní gotickou podobu postupně setřely požáry a nesčetné přestavby. Na konci 19. století přestala tato budova "otcům" měs¬ta vyhovovat . V roce 1907 vznikl stavební výbor, který schválil likvidaci staré rad¬nice a uvolnil na novostavbu 300 tisíc korun. Rychlý spád nastal v roce 1909; V lednu byla vypsána soutěž na nejlep¬ší návrh a 6. března se konala slavnost na rozloučenou se starou radnicí. 8. března byla zahájena demolice, která skončila koncem května a v červnu soutěžní porota vyhodnotila celkem 33 sout재ních návrhů. Tato akce však skončila do jisté míry skandálně, neboť městské zastupitelstvo mělo již před skončením soutěže ne¬pochybně jasno, který návrh se uskuteční . Byl prosazen návrh, který se umístil až na 5. místě vídeňs¬kého profesora Ludvíka Schöna a arch.Jiřího Bergera. 17. ledna 1909 byl proveden první výkop. Vedením stavby byl pověřen šumperský stavitel Hugo Nader, na realizaci stavby se podílelo dalších 21 firem převážně ze Šumperka a Vídně. 9. září 1911 byla budova slavnostně otevřena.
Radnice je ve stylu saské novorenesance se secesními detaily. Sochy na průčelí radnice představují Rudolfa I. Habsburského, který v roce 1278 porazil a zabil českého krále Přemysla Otakara II. a císaře Ferdinanda I., za jehož vlády se v roce 1562 stal Šumperk opět královským městem. Socha Rolanda je symbolem městské obchodní a celní samostatnosti. Od nepaměti hlídkovali na věži radnice ponocní. Posledním z řady byl Antonín Hruška, kterému město v roce 1950 přidělilo kožich.
Roku 2006 prošla radnice kompletní rekonstrukcí. Je sídlem Městského úřadu, věž je přístupná veřejnosti. Je možné vystoupat na věž radnice, z jejíhož ochozu se nabízí krásný výhled na město a také na pohoří Hrubého Jeseníku s Pradědem. Celková výška věže je 56 m, ochoz je ve výšce 29 m.

Lavička vzkazů – Lea Vivot
Kanaďanka českého původu. Lea Vivot se narodila jako Drahomíra Hekelová v Horní Temenici u Šumperka 25. 2.1948. V Praze vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1968 emigrovala do Itálie, kde navštěvovala sochařské kursy . Odtud odešla do Kanady, kde obdržela stipendium kanadské vlády na studium na Ontario College of Art. Ve studiu umění pokračovala dále v New Yorku.

• Radost z deště, Šumperk, Hlavní třída (dvě děti s deštníkem, variace tohoto námětu jsou i na dalších místech po světě)
• Lavička vzkazů a Matka s dítětem, Šumperk, (kojící matka na lavičce)
Morový sloup
V létě roku 1714 zasáhla Šumperk velká morová epidemie. Mor si vyžádal přes 180 obětí. Po ukončení epidemie se šumperští měšťané rozhodli postavit na náměstí u radnice morový sloup jako poděkování za skončení strašné pohromy i jako ochranu před podobným neštěstím. Na podzim 1720 bylo toto dílo vrcholného baroka dokončeno.

Šumperský mariánský sloup je vystavěn podobně jako mnoho jiných mariánských sloupů na Moravě. Jeho stupňovité podnoží začíná v rovině základny schodištěm zvedajícím se k masivnímu členitému pískovcovému kvádru s jeskyní (grottou), v níž je umístěna socha ležící sv. Rozálie. Kolem tohoto bloku byla zbudována balustráda, v rozích ozdobená sochami světců, sv. Šebestiána, sv. Rocha, sv. Františka Xaverského a sv. Bruna, ochránců proti moru a jiným katastrofám. Na horní plošině masivního podnoží s grottou stojí v každém ze čtyř rohů další sochy, které by měly představovat sv. Josefa, sv. Petra, papeže Řehoře 12 a sv. Jana Nepomuckého. Na nejhořejším podnoží, kde jsou vyobrazeny symboly "černé smrti", je umístěn hladký sloup se zdobenou hlavicí a vrcholovou sochou Panny Marie Neposkvrněného početí. Výzdoba byla v minulosti bohatší o sochy andělů umístěných mezi světci na podnoží a balustrádě. Sochařské práce na šumperském mariánském sloupu jsou přisuzovány kladskému sochaři a řezbáři Michaelu Kosslerovi.

Bývalý Seidlův palác, Hanácká 2
V roce 1873 koupil textilní podnikatel Ignaz Seidel v této chudé ulici čtyři malé domky a od města získal část městské hradby, kterou směl zbourat. Na novém stavebním místě si nechal postavit šumperským stavitelem Josefem Bayerem novorenesanční palác, který navrhl vídeňský architekt Moritz Hinträger, čerpající motivy z francouzské architektury. Palác je pohledově situován na západ a hrdě se vypíná nad dnešní Okružní ulicí. Za možnost zbourat hradby se Seidl odvděčil tím, že na své náklady nechal pro veřejnost postavit schodiště, spojující Hanáckou ulici s parčíkem pod hradbami. Pojmenoval je po své manželce na „Mariiny schody“, ale veřejnost je zná více pod názvem „Seidlovy schody“. Od roku 1929 byla v paláci římskokatolická fara a děkanství, od 50. let slouží objekt školním účelům.

Dům „ U Římanky „
Na místě objektu stávaly dva středověké domy, které v roce 1877 odkoupil bohatý kupec Karl Wiatschka a na jejich místě si v roce 1877 nechal postavit dvoupatrový objekt s krásnou novorenesanční fasádou. Italská inspirace je násobená sochou Římanky, která je osazena v nice prvního patra. Podle tradice se Wiatschka při obchodní cestě dostal do Itálie, odkud si přivezl manželku. Dům, který projektoval a realizoval šumperský stavitel Josefu Prosinger, měl ženě pomáhat lépe snášet odloučení od domova.

Dům „U Bílého psa", Bulharská 2
Drogista Josef Wiatschka si na konci 19. století koupil krásný barokní dvoupatrový dům a nechal ho zbourat. V objektu byla již v 18. století kavárna, ve 2. poschodí se nacházel velký taneční sál, hojně užívaný divadelními kočovnými společnostmi a místním mužským pěveckým spolkem. Witschka se rozhodl na jeho místě postavit nový objekt a na vytvoření projektu si najal v roce 1898 vídeňské architekty bratry Drexlerovy, kteří roku 1895 zpracovali plán nového gymnázia (dnešní Obchodní akademie). Architekturu pozdního historismu realizovali mladí šumperští stavitelé Heinrich Popp a Franz Hloch. Podle reliéfu psa ve štítu se nový dům jmenoval „U bílého psa“ a v přízemí Wiatschka provozoval svoji vyhlášenou stejnojmennou drogérii.

Geschaderův dům
Geschaderův dům je klasicistní měšťanský dům v historickém centru a je pojmenován podle posledního majitele Aloise Geschadera. Nejstarší prokazatelně známé záznamy pochází z roku 1535. Dnešní podobu získal přestavbou na konci 18. století. V současnosti je budova využívána jako Evropský dům setkávání. Budova je chráněna zákonem jako kulturní památka České republiky.
Původně dům patřil zřejmě dominikánskému klášteru. V 16. století pak přešel do soukromých rukou. Prvním majitelem byl patrně hejtman žerotínského panství Jan Šalin (Schalini). V polovině 17. století dům koupil Valentin Peschke, výrobce textilní látky zvané trip. Jeho syn, Heinrich Peschke, patřil k nejvýznamnějším majitelům a nejpozoruhodnějším postavám šumperské historie. V období čarodějnických procesů byl i s manželkou obviněn z čarodějnictví a po několikaletém mučení zemřel. Inkvizitor Jindřich Boblig z Edelstatu se nikdy jeho přiznání k čarodějnictví nedočkal.
Peškeho dům získal velice výhodně jeden z jeho soudců, knížecí rychtář Franz Ferdinand Gaup.
Od roku 1713, kdy Franz Gaup zemřel, dům měnil majitele a procházel stavebními úpravami. O jeho dnešní podobu se zasloužil Anton Tersch, který jeho přestavbu dokončil. Posledním významným soukromým majitelem byl obchodník Alois Geschader, podle něhož je dům dodnes nazýván. V roce 1901 se stalo vlastníkem Město Šumperk, které zde po první světové válce zřídilo městské muzeum. V letech 1959 - 1988 se budova stala sídlem okresního archivu. Následně byla několik let prázdná.
V letech 1994 – 1995 proběhla celková rekonstrukce budovy, na které se mimo města a státu finančně podílely také Spolková republika Německo a sbírky od občanů obou zemí. V březnu 1995 schválilo Zastupitelstvo města Šumperka nový název Geschaderova domu - Dům evropského setkávání. Jeho slavnostní otevření se uskutečnilo 26. srpna 1995. V současné době je Dům evropského setkávání sídlem Společnosti česko-německého porozumění Šumperk – Jeseníky.

Socha Josefa II
Bronzová socha císaře Josefa II ( 1741-1790 v roce 1781 zrušeno nevolnictví – toleranční patent ) na Hlavní třídě je majetkem Vlastivědného muzea Šumperk. Původně socha stávala na nádvoří Šumperského zámku. Socha byla ulita v blanenských železárnách.

Budova bývalého hotelu Schneider, Hlavní třída 3
Budovu navrhl v roce 1852 a v duchu novogotického romantismu postavil šumperský stavitel Josef Bayer. Jednalo se o první předměstský dobře zařízený hotel, který, obrazně řečeno, otevíral provinční město světu, neboť v něm pobývali nejvýznamnější návštěvníci Šumperka. Stavebníkem byl Johann Ferdinand Schneider (1811-1885), pozdější starosta Šumperka, který hotel věnoval městu. Bezdětný Schneider odkázal značný majetek na různé dobročinné účely a za své zásluhy byl jmenován čestným občanem Šumperka a jeho jméno nesla dnešní ulice Jeremenkova. V roce 1958 byl hotel uzavřen a v provozu zůstalo jen restaurační zařízení. Od roku 1997 je objekt v soukromém vlastnictví a byl rekonstruován do dnešní podoby.

Bývalý Eisensteinův dům, Hlavní třída 6
K roku 1882 koupil stavební místo původního hospodářského dvora rytíř Adalbert von Eisenstein s manželkou Marii, rozenou Oberleithnerovou, jimž patřil mj. lom a vápenka v Bohdíkově. S jejich dcerou Emmy se oženil architekt Karl Seidl, pocházející z rodu šumperských textilních podnikatelů. Seidl vystudoval vídeňskou akademii a tchán mu zadal zpracování projektu na novostavbu neorenesančního paláce, jehož průčelí dominuje vystupující střední osa (rizalit) s palladiovským trojdílným oknem, atika a sochařská výzdoba ve štítu. Stavbu realizoval v letech 1882-1883 šumperský stavitel Josef Bayer.

Bývalý Stafanyho dům, Krátká 3
Na místě stával dům, jehož majitel J. Stefany byl dědečkem Otýlie Strobachové, vynikající pěvkyně, která vystupovala i ve vídeňské opeře a jejímž manželem byl ředitel olšanských papíren. V roce 1905 byl starý objekt zbourán a drogista Adolf Schuster si nechal podle návrhu mohelnického stavitele Johanna Kittnera postavit nový dům s obchodem. Realizovali ho šumperští stavitelé Heinrich Popp a Ernst Ulrich, kteří navrhli a provedli dominantní secesizující průčelí s reliéfem sejícího sedláka. U Schustera pracoval jako příručí pozdější válečný zločinec Hermann Krumey, který se mj. podílel na likvidaci židů a lidických dětí.

BÝVALÝ OBYTNÝ A OBCHODNÍ DŮM OTTOKARA KATZERA
Hlavní třída 19
Cenná funkcionalistická architektura z roku 1930.

Bývalý Terschův dům, Starobranská 5
Původně se jednalo o dva samostatné středověké domy. V levé části žil mj. Johann Dominik Beck, od roku 1679 člen čarodějnického inkvizičního tribunálu a purkmistr města. Pravá část patřila T. Wendtlandovi, jehož manželka s dcerou v domě při požáru města v roce 1669 uhořely. V letech 1761 až 1800 koupili domy Terschové, kteří je spojili. Rod se pyšnil rytířským titulem a patřily mu obrovské majetky, mj. zámky Třemešek a Chudobín. Franz Tersch zřídil a provozoval od roku 1841 v domě soukromou poštu, která byla v roce 1884 zestátněna. Dnešní novorenesanční podobu získal dům při přestavbě v roce 1886. Jeho tehdejší majitel Fridrich Tersch, byl dlouholetým starostou města a Starobranská ulice nesla do roku 1945 jeho jméno.

Rodina Terschů pocházela z Rakouska a na sever Moravy přišla někdy kolem roku 1733. Franz Xaver Tersch se narodil roku 1764 v Šumperku v rodině výběrčího tabákové daně. Po sňatku s dcerou apelačního rady Barborou Dietrichovou začal podnikat v tabákovém průmyslu, brzy ale přešel na obchod s plátnem. Vybudoval velký nákladnický podnik s několika sty dělníky a založil i několik bělidel. Roku 1802 koupil panství Chudobín a za další čtyři roky byl povýšen do rytířského stavu. Roku 1812 získal ještě zámek Třemešek a v Šumperkru založil statek, pozdější Pavlínin dvůr. Zemřel 24. srpna 1819.

Bývalý Oberleitnerův palác, Starobranská 20
Stavba tohoto paláce dokládá bohatství podnikatelů, kteří se začali usazovat za městskými hradbami na tehdejším předměstí. Parcelu získali textilní podnikatelé Oberleithnerové a nechali si zde v roce 1840 postavit krásný klasicistní palác s motivem lodžie a antického dorského sloupoví ve všech podlažích uličního průčelí. Autorem projektu byl nepochybně stavitel Ignác Richter, který pracoval ve 30. a 40. letech 19. století ve službách Oberleithnerů. K paláci patřila okrasná zahrada, která se táhla podél městských hradeb v místech bývalého vodního příkopu k dnešní Radniční ulici a zůstal z ní zachován krásný klasicistní altánek.

Bývalý Oberleitnerův palác, Gen. Svobody 6
Na místě paláce stávala zemědělská usedlost s hostincem. Počátkem roku 1886 si Eduard Oberleithner s manželkou Paulinou, rozenou Seidlovou nechali vídeňským architektem Karlem Mayrederem zpracovat projekt na stavbu nové budovy, kterou v roce 1887 realizoval šumperský stavitel Josef Prosinger. Vznikl honosný palác vrcholícího historismu s nádhernou novorenesanční fasádou, s výpravnými interiéry, zejména honosnou schodišťovou halou obloženou istrijským mramorem. K objektu patřila rozlehlá okrasná zahrada s romantizujícími hospodářskými objekty. Po roce 1945 sloužil objekt vojákům, později v něm byla mateřská škola.

Bývalý Oberleitnerův palác, Gen. Svobody 2
Nejvýznamnější šumperští textilní podnikatelé Oberleithnerové situovali svou činnost k prvnímu předměstskému náměstí, které neslo jméno po vojenském lékaři Eichelbrennerovi. Provozovali tu manufakturu na výrobu hladkého plátna a po roce 1831, kdy odkoupili malé domky si zde nechali postavit obrovskou klasicistní budovu, ve které byl obchodní dům a jejich rodové sídlo. Projekt patrně zpracoval stavitel Ignác Richter, který dal průčelní fasádě pozdně barokní podobu s rokokovými detaily. Mezi objekty, které překážely této novostavbě byl i městský špitál, který chtěli Oberleithnerové vyměnit za jiný dům se zahradou v dnešní Kozinově ulici. Dva roky trvající jednání s městem bylo neúspěšné, avšak v roce 1828 špitál vyhořel a mohl být přemístěn.

Lékárna U Medvěda, Slovanská 22
V roce 1874 založil v přízemním domě s věžičkou a hodinami PhMr. Eduard Hackl první předměstskou lékárnu U černého medvěda. Architekt Karel Seidl zpracoval v roce 1885 Hacklovi projekt na nový dům v podobě klasicizující novorenesance, který v následujícím roce realizoval šumperský stavitel Franz Klein. Eduard Hackel byl lidumil. V roce 1876 usiloval o zestátnění lékáren a bezplatné vydávání léků. Později se podílel na návrhu lékárnického zákona, avšak roku 1893 lékárnu prodal, nechal si postavit novou vilu (17. listopadu č. 6) a stáhl se do ústraní. Průčelí lékárny bylo na konci 60. let 20. století znehodnoceno, ale novým majitelům se ho v letech 2000-2001 podařilo uvést do původní podoby.

Bývalé kino Saxinger, Slovanská 16
Kino Saxinger, pozdější Svět, bylo postaveno v letech 1920-1921 a tvořil ho pouze novobarokní sál, na uličním průčelí zdobený rondokubistickým členěním. Projektant není znám, stavbu realizoval šumperský stavitel Anton Schwestka. V letech 1928-1929 nechal majitel Max Saxinger ke kinu přistavět vstupní trakt s byty. Projekt vytvořil drážďanský architekt Rudolf Bitzan, jemuž se zdařilo vytvořit dominantní nárožní vstupní trakt, jehož čelní masu skvěle potlačil vyhloubením a představbou polokruhového vstupu s balkónem. V roce 1959 bylo kino upraveno k širokoúhlé projekci. Roku 2002 koupila zdevastovaný objekt společnost Osapo. Kinosál byl odstraněn a nová část uzpůsobena k prodejním účelům.

Pavlín dvůr, Hlavní třída 22 ( vlastivědné muzeum)
Dvůr velkostatku s obytným křídlem zde zřídil na počátku 19. století rod Terschů, jimž patřily také zámky a panství Třemešek a Chudobín, díky kterým získali rytířský titul. Dnešní podobu dostala obytná část dvora v roce 1876, kdy byla přestavěna na novorenesanční palác, který projektoval vídeňský architekt Moritz Hinträger, inspirovaný francouzskou architekturou. Tehdy již patřil dvůr dr. Karlu Chiarimu, který přišel do Šumperka z Vídně, v roce 1897 se stal poslancem říšské rady a roku 1908 získal baronský titul. Po roce 1947 bylo do areálu dvora umístěno muzeum, které si postupně upravilo pro svou činnost i jeho hospodářskou část. Zásadní rekonstrukce muzea, včetně fasád, proběhla v první dekádě 21. století.

Sady 1. máje
Historie Sadů 1. máje sahá do počátku 19. století, kdy zde rodina Terschů zřídila hospodářský dvůr. Kolem roku 1872 se zvažovalo, že v jižním prostoru dnešního parku vznikne nové šumperské centrum s velkým náměstím. Po dostavbě nového paláce dvora v roce 1876 noví majitelé Chiariové vytvořili okrasnou zahradu s hodnotnými dřevinami, skleníkem, později i tenisovým kurtem aj., kterou obehnali litinovým plotem. Zahrada byla označována jako park (Chiariho, případně Pavlínin park), veřejnosti však byla volně zpřístupněna až 1. května 1948. V roce 1954 bylo v parku zřízeno dětské hřiště, na němž k roku 1980 vyrostl Dům kultury. Roku 1956 byla z kašny odvezena do Náprstkova muzea v Praze kovová plastika draka od japonského sochaře Suzuki Masajošiho a nahrazena sochou výra od R. Chorého. Rozsáhlá rekonstrukce parku podle projektu J. Damce proběhla v letech 1979 až 1984.

Budova bývalého německého gymnázia, Hlavní třída 31 – (Obchodní akademie)
Mimořádně prestižní akcí se stala pro Šumperk výstavba německého vyššího gymnázia, která vyrostla na konci vznikajícího nádražního bulváru. Město zadalo projekt v roce 1895 vídeňským architektům bratřím Drexlerům, kteří v duchu tehdejšího neoklasicismu vytvořili souměrnou, hmotově členitou architekturu, jejíž reprezentativnost a budoucí poslání podtrhli sochami Moravie, Homéra a Pallas Athény a bohatou štukovou výzdobou. Objekt realizovali místní stavitelé H. Popp, F. Hloch, J. Prosinger aj.. Slavnostní otevření se uskutečnilo 18. září 1897. Ozývaly se pyšné hlasy, že stavba svou monumentalitou předčila leckteré universitní budovy mocnářství. Po roce 1945 začal objekt sloužit střednímu ekonomickému školství

Vila Doris, 17. Listopadu 2
V roce 1899 zadal Karl Chiari, jehož kořeny pocházely z Itálie, šumperskému staviteli Wilhelmu Luxovi stavbu vily ve své okrasné zahradě. Lux se zřejmě na přání stavebníka inspiroval v italské renesanci a vytvořil novorenesanční architekturu, kterou získal Karlův syn Eduard (1883-1954) a ten ji pojmenoval podle své manželky Doris. Eduard se věnoval hudbě, mj. zkomponoval několik oper. Po roce 1945 slouží vila k veřejným účelům, (byla zde mj. Okresní knihovna, Divadlo hudby) zejména dětem a mládeži. Letní divadlo vzniklo k roku 1955.

Hotel Grand, 17. listopadu 1
Hotel Grand je jedním z mála příkladů kvalitní české výstavby v Šumperku v meziválečném období. Funkcionalistickou architekturu navrhl a v letech z let 1931-1932 realizoval olomoucký stavitel Tomáš Šipka. Dnešní podobu získal hotel při přestavbě v letech 1965-1967. Předtím zde stával hospodářský dvůr a pivnice. O stavební místo projevila zájem v roce 1930 firma Baťa.

Bývalá Sieglova vila, Čsl. armády 1 –( Internát zdravotní školy )
Nádhernou novoklasicistní vilu si po roce 1867 nechali postavit textilní podnikatel Robert Siegl se svojí manželkou Emmou, pocházející z rytířského rodu Terschů. Podle svědectví zakladatele šumperského muzea H. Höniga byl autorem projektu vídeňský architekt evropského formátu Theophil von Hansen, tvůrce imperátorské Vídně 19. století, což znamenitě charakterizuje tehdejší sepětí šumperských podnikatelských kruhů s prostředím této metropole. Inspirován italskou renesancí propojil Hansen architekturu citlivě s okrasnou zahradou pomocí velké terasy a sloupové otevřené haly v hlavním průčelí. Veřejnost nazývala stavbu “hladová vila”, případně “hrad pýchy”, protože se prý majitelé rádi předváděli a naparovali. Po roce 1945 slouží objekt jako dívčí internát.

Smetanovy sady
Prostor se od nepaměti nazýval Panskou zahradou, protože patřil k šumperskému zámku. V 19. století byl pozemek užíván k různým účelům – mj. jako vojenské cvičiště. Když v roce 1883 vznikl šumperský Okrašlovací spolek, byly zde okamžitě zahájeny práce na zřízení veřejného parku. Z pěti předložených návrhů byl z části realizován plán, který zpracoval šumperský zahradník Engelbert Zdenek. Zdenek (1836-1905), jenž mj. sloužil ve Vatikánu jako důstojník v papežově osobní gardě, se vyučil zahradníkem v Kroměříži a ve 2. polovině 19. století se stal nepostradatelnou osobností společenského a kulturního života v Šumperku. Parkové úpravy proběhly asi v letech 1885-1886 a v roce 1889 byl postaven hudební pavilon. V roce 1945 byl původní název Panská zahrada změněn na Smetanovy sady.

HRADBY A BRÁNY
Z původního středověkého opevnění města Šumperk se do současnosti mnoho nedochovalo. Již ve smírčí smlouvě z roku 1481, uzavřené mezi Jiřím Tunklem z Brníčka a Zábřeha a šumperskými měšťany, se hovoří o povinnosti poddaných ze vsí šumperského panství robotovat při opravě měšťanského příkopu a palisád šumperských. Po roce 1520 získává město hradby kamenné, které nechal vystavět rod Žerotínů, přesněji Petr ze Žerotína. Vznik těchto hradeb inicioval zřejmě ničivý požár v roce 1513, při kterém vzalo za své původní – v té době asi ještě dřevěné – opevnění. Součástí nových hradeb tehdy byly i dvě kamenné brany a pět věžovitých bašt. Hradba byla vysoká až 5 metrů a silná 1,5 metru. Cihelnou zdí však bylo údajně město obehnáni již v období husitských válek.

Kaple svaté Barbory
Barokní kaple byla založena 3. 6.1753 na území někdejšího městského hřbitova. Autorem plánů byl místní zednický mistr Anton Scholz. Nástropní malby vytvořil uničovský malíř Ignác Oderlický v roce 1755. V lodi kaple dominuje výjev z Ukřižování Krista,doplněný několika starozákonními příběhy. Klenbu kněžiště zdobí dvě legendy. Jedna ze scén zobrazuje šumperského děkana Paula Dittricha, jak uděluje poslední pomazání rodině temenického sedláka nakaženou morem. Děkan byl jednou z obětí černé smrti, jež postihla město v letech 1714 až 1715. Během josefínských reforem měla být kaple zbourána, ale měšťanům se jí podařilo zachránit. 2. června 1900 zapálil blesk střechu kaple, ta stála chvíli v plamenech a její věžička se zřítila. Naštěstí zvon se úplně roztavil, takže nedošlo k proražení stropu a poškození fresek. Již 6. srpna toho roku byla obnova dokončena. Autorem nového oltářního obrazu je pak Antonius Jaust z Adamova u Branné.
Kaple ve 20. století měla v užívání starokatolická (pravoslavná) církev a to do do roku 1998

Klášterní kostel
Klášterní kostel Zvěstování Panny Marie je dnes prezentován jako jedna z nejvýznamnějších šumperských památek. Nejstarší část kostela pochází z gotické doby, z první třetiny 14. století kdy byl postaven při dominikánském klášteře, který vznikl se založením města v 70. letech 13. století. Dodnes jsou patrné gotické oblouky nad klenbami barokních oken presbytáře. Ten byl v gotické době jako jediná část kostela i zaklenut, zbytek kostela klenbu již neměl. Kostel byl poničen r. 1513 při velkém požáru, po opravě se stal mj. pohřebním místem šumperských Žerotínů. V 2. polovině 16. století po vyhnání dominikánů se stal protestanským kostelem, po Bílé hoře se opět vrátil řádu a byl opět klášterním kostelem. Velké přestavby se dočkal po požáru r. 1669, byla vybudována krypta a dvě boční kaple (kaple sv. Jana Nepomuckého r. 1730). Kostel v dnešní podobě je tedy raně barokní. Po zrušení kláštera r. 1784 připadl městu. Ve 2. pol. 20. století byla údržba minimální a v 70. letech byl již jeho stav neúnosný. Údajně byl již vydán i demoliční výměr. Naštěstí po listopadu 89 bylo rychle přikročeno jeho nákladné rekonstrukci, která proběhla v l. 1990-2005 a v podstatě pokračuje neustále. Nejdůležitější akcí bylo odstranění dřevomorky z krovů a vzlínání vlhkosti v hlavní lodi. Vzhled interiéru byl rekonstruován podle podoby kostela s přelomu 19.-.20. století, kdy byly provedeny poslední větší výmalby. V klenbách nad presbytářem a v kapli sv. Jana Nepomuckého najdeme barokní fresky Ignáce Oderlitzkého z Uničova. Cenný barokní mobiliář vznikal od poloviny 17. do poloviny 18. století. Po dokončení rekonstrukce byl kostel odsvěcen a je využíván ke koncertní, výstavní a jiné kulturní a společenské akce.

Kostel sv. Ducha
Základní kámen byl položen teprve v roce 1993 a slavnostně vysvěcen 27.6.1998. Stavba v řeckém slohu zdobí kopule zpodobňující hořící svíci. Ve zvonici se nachází 6 zvonů, které se rozeznívají o svátcích a významných dnech. Výzdobu interiéru tvoří převážně ikony (pravoslavné obrazy), většina z nich se nachází v tzv. ikonostasu, který vnitřek kostela rozděluje na dvě části.

Evangelický kostel, Šmeralova 2
Sílící šumperská evangelická obec zahájila stavbu svého nového kostela v roce 1869, avšak k dokončení a posvěcení díla došla až roku 1874. Projekt vypracoval c.k. inženýr Wenzel Knapek a stavbu provedl šumperský stavitel Josef Bayer. Jednolodní pseudogotická stavba křížového půdorysu byla upravena do dnešní podoby v roce 1908, kdy k ní byla přistavěna věž. V té době se k evangelické církvi hlásilo na 900 duší ze Šumperka a širokého okolí. Od roku 1945 patří kostel Českobratrské církvi evangelické.
Děkanský kostel sv. Jana Křtitele Děkanský kostel sv. Jana Křtitele nepochybně vznikl při zakládání města ve 13 století. Mohutná věž na severní straně kněžiště patrně patřila původně městu, které si do ní ukládalo cennosti a důležité listiny. Věž je nejlépe dochovanou gotickou památkou v Šumperku. Uvnitř věže je pozdněgotické šnekové schodiště a křížová klenba patrně ze již ze 14. století. Kostel vyhořel i v roce 1513. Před požárem 1669 měl věž zakončenou. třinácti špicemi (věžičkami). V samotném kostele se tato nejstarší stavební fáze dochovala jen v torzech. Dnešní barokní podobu a půdorysný tvar kříže získal kostel po požáru v roce 1669. Rekonstrukce byla ukončena kolem roku 1688 a od té doby se podoba chrámu výrazněji nezměnila. Cibulové zakončení věže je z roku 1766, v roce 1804 byla přistavena dnešní sakristie (na jižní straně kněžiště), roku 1843 vzniklo dvouramenné zastřešené schodiště a 1860 přístavek nad nástěnnými malbami Poslední večeře Páně a Kristus na Olivetské hoře, které vytvořili šumperští malíři Ringelhahn a Wurian. V interiéru převažuje barokní, rokokový a klasicistní mobiliář. V kostele jsou uloženy ostatky patrona města sv. Theodora, které si měšťané přivezli z Říma v roce 1760. Kolem kostela se rozprostíral hřbitov obklopený obvodovou zdí. Pohřbívání zde bylo z hygienických důvodů zakázáno roce 1784 a 1805 byla odstraněna hřbitovní zeď. Do tohoto uzavřeného areálu patřila fara, která byla patrně již od svého vzniku spojena s děkanským úřadem, a také škola. Původní fara byla v domě naproti. Jak vidíme, žil zde děkan Kryštof Lautner, jedna z nejstatečnějších postav období čarodějnických procesů. Lautner byl zatčen, krutě mučen a několik let vězněn na Mírově. Upálen byl 18. září 1685 v Mohelnici. Pamětní deska mu na tomto domě byla odhalena v roce 2000 v souvislosti se snahou o Lautnerovu rehabilitaci (k tomuto kroku však nedošlo). Přítomen byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Zpracovala Jarmila Pohlová, Šumperk podle:

http://www.sumperk.cz/cs/turista/atraktivity-mesta/po-stopach-male-vidne.html
http://muzeum-sumperk.cz/index.php?item=cinnost/publikacni-cinnost/vlastivedny-sbornik-severni-morava/digitalizovany-obsah/&larticle=3005
http://www.sumperk.cz/dr-cs/488-mestska-radnice-v-sumperku.html
http://www.infosumperk.cz/dr-cs/povesti-regionu-a-carodejnicke-procesy/sumpersko/carodejnicke-procesy-na-sumpersku.html