Svědectví Magda


Chvála Kristu!

Sedím u počítače a plním svůj slib. Mám puštěnou hudbu Franka Sinatry… Myslím, že nyní nadešel čas psát o „křehkosti“ života. Jste prvním člověkem, který mě žádá o sdílení týkající se velmi bolestné události…Jsem profesionál – zdravotník, setkávání s úmrtím nemocných bylo a je stále časté. Ale stále to bylo do jisté míry vzdálené, byli to někdy i známí lidé, kteří umírali, ale bylo to dále ode mě, od nás. Umíme o smrti mluvit, nacházíme vhodná slova pro pozůstalé, jistě máme teoretické, profesionálové také praktické, zkušenosti. Ale najednou vstoupí smrt do naší nejbližší blízkosti…nedávno jsem upustila sklenici na dlažbu, nekonečné množství drobných střepů, není možno dát sklenici dohromady. V této souvislosti mi vytanulo na mysl, jak je i život křehký. Kéž si umíme uvědomovat, že stačí okamžik a náš život je doslova rozbit na nepřeberné množství kousíčků. Jak znovu složit mozaiku ŽIVOTA? Jak najít znovu JISTOTU? Komu říct: MÁM TĚ RÁDA? VÁŽÍM SI TĚ…Děkuji P. Bohu, že mi dal dar víry.

Před mnoha lety…

V kostele se mluvilo o neděli B. Milosrdenství. Velmi mě to zaujalo a tak se vedením Ducha sv. dostávám ke knize o sestře Faustýně, k modlitbě Korunka k B. Milosrdenství. Byla jsem jak smyslů zbavená, opakovaně jsem se k četbě a k této modlitbě vracela. Zapamatovala jsem si tuto modlitbu a stále se ji večer modlím…

Před třemi roky…

Věděla jsem, že je jedním z nemocničních kaplanů nějaký kněz. Co kdyby nějaký nemocný potřeboval kněze? V podvědomí jméno bylo uloženo, zjistila jsem si kontakt a uložila do mobilního telefonu.

Přede dvěma roky…

Březen… bude brzy postní doba. Nevadí, mé padesátiny můžeme oslavit přece ještě před začátkem postní doby…stalo se tak. Úžasné setkání se všemi příbuznými, prožívání radosti mezi všemi přítomnými. Kdybych jen tušila, že to budou poslední tance s milovaným manželem…Bylo nám nesmírně pěkně, plánovali jsme si další život, nebyla vzdálená doba, kdy se nám blížilo 30let od uzavření manželství…

4. května 2011večer… fajn, jsme domluveni. Ráno pojedeš autobusem do práce a já odvezu sekačku do servisu, dám se do pořádku a v 11hod. tě vyzvednu v práci. Ano, uděláme to tak, souhlasila jsem. Pak jsme se rozloučili a šli spát. Jak prosté rozhovory někdy vedeme…nenapadne nás, že to může být rozhovor poslední…

5. května 2011… jako by to bylo před chvílí…v 11hod. jsem už čekala, měli jsme domluvené oční vyšetření ve Zlíně. 11.05, 11.10…začala jsem být nesvá…Stále mám uloženou sms manželovi, odeslanou v 11.23 – tatíčku, vzorně čekám u provozního vchodu. Pocítila jsem velmi silně, že se děje něco, co nemohu ovlivnit. Nedá se to popsat…Pane Bože, já nevím, co se děje. Prosím, buď s námi, neopouštěj nás, pomoz mně a manželovi. Buď vůle Tvá…dej mi sílu…Najednou mi zazvonil telefon. Jmenujete se Janíková? Jsem lékař z urgentního příjmu z Fakultní nemocnice…Potvrdila jsem své jméno a hned jsem se ptala, aniž by mi lékař stačil něco říci, zda je manžel v bezvědomí či je již mrtvý…bylo to velmi bolestivé, když mi lékař řekl, ať co nejdříve přijedu do nemocnice, že manželův zdravotní stav je neslučitelný se životem…Okamžitě jsem si půjčila služební auto a odjela do nemocnice. Pane Bože, proč? Vždyť jsme nikomu neublížili, to nemůže být pravda, někdo se spletl, vždyť jsme si plánovali tolik věcí, vždyť jsi se tolik těšil, až jednou budeš dědečkem…nesoustředěně jsem se po cestě modlila. V této nemocnici jsem tolik roků pracovala, tolik lidí jsem odprovázela na věčnost a nyní jsem tu já a můj manžel, který je již napojen na přístroje, je v hlubokém bezvědomí s rozsáhlým a neslučitelným se životem krvácením do mozku a rozraženou spodinou lebeční po pádu na betonový patník při zvedání sekačky…Zrovna manžela odvážejí z urgentu na neurochirurgii event. ještě k operačnímu zákroku. Stačím se sklonit a říct – mám Tě ráda, budu se vždy za Tebe modlit, děkuji Ti za všechno…Předávají mi černý pytel s věcmi – pracovní oblečení, doklady. Jak je to smutné…i tímto aktem si uvědomuji blížící se konec…Jsem tak sama, Pane Bože, pomoz! Věci dávám do auta a jdu na neurochirurgii, mluvím s lékařem, který je náš známý. Magdo, je mi velmi líto, ale nemůžeme nic udělat, magnetická rezonance prokázala zalití mozku krví, nemůžeme nic dělat…mozek je mrtvý…ano, buď vůle Tvá…Mohu za manželem jít, modlím se u něj, začínám plakat, ale stále říkám, mám Tě ráda, děkuji Ti…

Když jsem vyšla na chodbu, velmi jsem plakala, tak jsem se cítila sama…děti daleko, komu mohu položit hlavu na rameno? Jak to řeknu dětem, které taťku tak milovaly? Najednou jsem si vzpomněla na kněze, nemocničního kaplana, o kterém jsem se zmínila dříve. Zatelefonovala jsem a požádala, zda může přijet do nemocnice. Za velmi krátkou dobu přijel, nechal mě vyplakat, pomodlili jsme se spolu a tento kněz byl se mnou u manžela, modlili jsme se a otec dal manželovi vše, co potřebuje umírající. Pán je velmi milosrdný a milostivý, Jeho cesty jsou úžasné. Nastal ve mně pokoj…Velmi děkuji Pánu Bohu, že mi poslal tohoto kněze, jsem nesmírně vděčná…Pán Ježíš mi byl tak blízko, Jemu, v osobě kněze, jsem se mohla vyplakat na rameni…

Následovalo oznámení manželovým rodičům a bratrovi, našim dětem. Bylo to velmi smutné, ale s pomocí Boží jsme se všichni rozloučili na JIP a pak já s dětmi na ARU s naším milovaným…S manželovou maminkou jsme se modlily u lůžka Korunku k B. Milosrdenství…Přišla noc z 5. na 6. května. Doma byl jen syn, dcera přijela ráno 6. května. Byla to noc smutku, pláče, lítosti…Věděla jsem, že konec je velmi blízko…ale vždyť to je začátek nového žití. Musela jsem touto nocí projít, protože jinak bych nemohla pochopit opravdovou citovou bolest. Hodně mi pomohla Korunka k B. Milosrdenství, modlila jsem se ji v onu smutnou noc a stále modlím… Děkuji Pánu za děti…byly velmi statečné, přimknuli jsme ještě více k sobě.

6. května 2011… dopoledne odjíždím s dětmi na ARO. Vše jsem jim znovu řekla, jak je dobré rozloučit se s taťkou, poděkovat mu a také poprosit. Sluch odchází úplně poslední, i když je člověk v kómatu, nikdy nevíme… Ještě jsem naposledy mluvila s lékařem…Já a děti jsme se postupně znovu rozloučili, díky Bohu za tyto okamžiky. Bylo to velmi těžké, ale já věděla, že to tak je dobré udělat a manžela, tatínka našich dětí, propustit k Pánu…12.30 – potvrzeno úmrtí…konec s novým začátkem…je 1. pátek v měsíci, je svátek sv. Jana Sarkandra. Co Pán činí, dobře činí…Buď vůle Tvá…

Děkuji, že jste dočetla do tohoto místa.

Při psaní jsem si uvědomovala nové souvislosti, z kterých mohu duchovně čerpat.Bude-li to pro Vás někdy zajímavé, jak pokračovaly další dny, příležitostně napíšu. Děkuji Vám…


S P. Bohem, za chvíli se pomodlím Korunku a půjdu spát.