Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti…


V roce 2007 jsme cestou do Krkonoš náhodně zastavili v Koclířově, kde právě měla začínat přednáška P. Lizny o pěší pouti do Compostely. Rozhodli jsme se jí zúčastnit, neboť manžel by rád toto poutní místo navštívil. Měli jsme pocit, že je to v Božím plánu, aby se o této pouti dozvěděl více. Koupili jsme si knížku od P. Lizny „Musím jít dál“, v které popisuje své putování.

V roce 2008 uplynulo 100 let od posvěcení našeho kostela zasvěcenému Jakubovi a to byl důvod, v rámci oslav, naplánovat pouť do Compostely, k hrobu svatého Jakuba. Z naší farnosti se přihlásilo 8 lidí. Pouť byla lákavá, ale já jsem se rozhodla zůstat doma, neboť v té době jsme byli velmi pracovně přetížení a odjet na 13 dnů a nechat všechny starosti s živností na synovi, se mi nepozdávalo a toužila jsem spíš po odpočinku jak jít 100 km pěšky. Blížil se den odjezdu a manžel měl stále špatnou náladu. Moc se mnou nemluvil, když jsem se ho zeptala, co se děje, tak mi pověděl, že kdyby věděl, že já nepojedu, raději by zůstal doma. Přišlo mě líto, že je na mě naštvaný, v noci jsem nemohla spát. Odříkávala jsem si manželský slib:“…slibuji, že Tě nikdy neopustím“ … a teď bych chtěla zůstat doma? Hned ráno jsem se zeptala syna, zda by byl ochotný vzít na sebe starosti s výrobnou, kdybych se rozhodla jet. Souhlasil a tak jsem to manželovi ve středu oznámila, že pojedu, pokud bude volné místo. Odjíždělo se v sobotu. Byla jsem šťastná, že jsem se tak rozhodla, že můžeme být spolu a dělit se o krásné dojmy.

Cestou jsme se zastavili v Lurdech a vykonali pouť k získání plnomocných odpustků. Každý den jsme prožívali společně mši svatou se svatým přijímáním i těch 120 km pěšky jsem s pomocí Boží a manželovou zvládla. Jaký to byl pocit radosti, když jsme doputovali do Compostely a v blízkosti oltáře poděkovali při mši svaté za všechno to krásné, co jsme mohli spolu prožít.

V pondělí jsme jeli do Fisterry-neboli konec světa jak se tento výběžek do oceánu nazýval. Vyfukoval zde silný vítr. Kamenitý kopec se příkře svažoval k oceánu. Několik poutníku se rozhodlo sejít až dolů. Mě se nechtělo šlapat pak nahoru ten velký kopec, tak jsem zůstala asi v půli kopce. Manžela jsem vyfotila, jak scházel dolů. Pěšinka se zatáčela za skálu, kam jsem na něj neviděla. Po chvíli se ozvalo volání Marušky: „ Staňa spadl do vody a topí se“! Z počátku jsem si myslela, že si dělá legraci, ale pak jsem pochopila, že je to pravda. Uvědomila jsem si tu hrůzu rozbouřených vln, jenž v těchto místech narážely na skály. Zůstala jsem jako přikovaná, bála jsem se utíkat dolů, chtěla jsem věřit, že to není pravda. Utěšovala jsem se, že je jich tam víc a vše dopadne dobře, že jej vytáhnou. Začala jsem se úpěnlivě modlit a prosit Boha o smilování. Volala jsem všechny anděly strážné na pomoc. Vybavovala jsem si v hlavě hodně biblických výjevů o Boží pomoci: Utišení bouře na moři, jak Petr kráčel po hladině, uzdravení nemocných, vzkříšení Lazara…A věřila, že Bůh pomůže! Nepřiletěl žádný vrtulník ani loďky, které pluly opodál se nepřiblížily, i když Maruška okamžitě volala mobilem pomoc a záchranné službě udala přesné místo.

Čas běžel a přestávala jsem doufat. Asi po hodině jsem zahlédla manžela jak se pohupoval na vlnách oceánu kus od břehu jako by plaval naznak. Prosila jsem P. Marii aby jej vzala do náručí, tak jak držela svého mrtvého syna, aby nezmizel v hlubinách oceánu a mohli jej vytáhnout, neboť se přibližovala záchranná loď a dvě menší loďky kroužily poblíž. Zmocňoval se mě pocit zoufalství. Proč se to muselo stát,vždyť jsme jeli na pouť, co si bez něj počnu, proč jsem tak potrestaná…Začala jsem si vybavovat slova písně: „každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti, chceš-li dojít k svému cíli, potřebuješ milosti. 50let se modlím: Buď vůle Tvá…ale je to těžké přijmout! Jako bych slyšela: Vezmi svůj kříž…důvěřuj mi…musíš jít dál…Já, která mám hned slzy v očích jsem neplakala, byla jsem z toho všeho omráčená a nechápala co se se mnou děje. Připadalo mi jako by to byl zlý sen a já doufala, že se probudím..

Manžel došel na „ Konec světa“ aby se odebral do života věčného. Věřím, že byl dobře připravený na setkání s Bohem, v kterého věřil a snažil se žít podle Božích přikázání. Při odchodu se za něj modlil kněz, který nás na pouti doprovázel a všichni poutníci. Večer v Compostele sloužil náš kněz v boční kapli za něho mši svatou a ještě cestou domů v Zaragose a Aviňonu. Cítila jsem v tom velkou duchovní posilu. V autobuse si vedle mne sedla Liduška, která dobře věděla, co prožívám, neboť jí taky zemřel manžel. Pro ni to bylo tenkrát mnohem horší, protože měla malé děti. Maruška se jí narodila měsíc po manželově smrti. S Boží pomocí je dobře vychovala a já jsem si uvědomila, že Bůh nám posílá lidi, kteří nám vydávají svědectví svým životem. Pro mě byla velkým příkladem a velmi si jí vážím. Věřím, že jsem to vše zvládla s pomocí Boží a díky modlitbám mnoha přátel, za které jim všem moc děkuji.

Domů jsem se netěšila. Byla jsem si vědoma velkých starostí, které na mě čekají. Teprve doma, když jsem byla sama, na mě dolehlo velké zoufalství a bolest. Potřebovala jsem se pořádně vyplakat. V pláči jako bych zaslechla Staňův hlas: „Liduško neplač, víš, že Tě mám moc rád, já jsem Ti nechtěl způsobit tak velkou bolest, ale vůle Boží je na prvním místě.“ Uklidnila jsem se a cítila pokoj v duši. Uvědomila jsem si, že musím vydávat svědectví víry, že smrtí život nekončí.

V roce 2007 se nám podařilo dokončit a přestěhovat naši živnost do nových prostor. Předcházelo tomu velké pracovní nasazení mého muže, s kterým jsme budovali naši živnost téměř 20 let. Manžel byl velmi pracovitý a na odpočinek mu nezůstával čas. Když jsme si řekli, že je na čase zvolnit tempo a trávit spolu víc volného času, odešel na věčnost a co dál? Naštěstí byl přísný otec, který vedl děti k práci, i když se jim to někdy nelíbilo. Syn, který s námi spolupracoval, mně pomohl s vyřizováním úředních věcí, kterým jsem já vůbec nerozuměla. O manželovu práci a starosti jsme se museli s dětmi podělit. Bylo to těžké pro celou rodinu, snažila jsem se nepoddávat bolu a sebelítosti a zastávat svou práci, jak to jen šlo. Na nedělní návštěvy, procházky i dovolenou jsme šli s manželem vždy společně a i když mám velkou rodinu, moc mi chybí a bývá mi smutno. Posilu získávám v modlitbě. Začala jsem chodit do společenství P. Šuránka. Všechny svoje starosti svěřím Bohu a je stále mnoho potřebných, za které se modlíme. Chci věřit, že třeba mé modlitby pomůžou zase jiným zvládnout těžkou životní situaci.

Přišly i radostné chvíle, svatby dětí a teď se těším z přibývajících vnoučat. Na dovolenou jezdím s nimi. Využívám pobytů pro prarodiče s vnoučaty přes rodinné centrum a taky jsem moc ráda za poutě pro ovdovělé a krásnou dovolenou v Dolomitech.

Věřím, že smrtí život nekončí a že se jedenkrát shledáme. Musím se snažit, abych k nebeské bráně nepřišla s prázdnýma rukama. Bůh dopustí, ale neopustí.

Ludmila