Svědectví o Boží lásce


Ovdověla jsem po třináctiletém manželství. Předtím jsme spolu chodili rok a půl. Seznámili jsme se v operním orchestru divadla J.K.Tyla v Plzni, kde jsme oba byli zaměstnaní. Manžel hrál na hoboj, já na housle. Znamenalo to kromě jiného, že jsme téměř pokaždé chodili spolu do divadla i z divadla a většinu volného času jsme trávili také spolu, v rodině. Proto jsem později často říkala, že jsme za těch třináct let manželství možná spolu prožili víc než jiní manžele za mnohem delší dobu trvání manželství.
Byli jsme oba věřící, chodili do kostela, já jsem hodně četla od malička, velmi také náboženskou literaturu, Bůh mě přitahoval. Na radu z jedné knížky jsem se jako dospívající dívka začala modlit za budoucího manžela a byla jsem pak přesvědčená, že modlitby byly vyslyšeny.
Krátce po narození naší starší dcery jsme dostali byt na okraji Plzně a stávalo se, že jsme v neděli na mši svatou nešli. U mě se dostavilo určité zvlažnění ve víře. Po několika letech jsem začala mít zdravotní potíže, nikdo nevěděl, co mi je, počítala jsem i s vážnou nemocí. To už jsme měli i mladší dcerku. Začala jsem znovu číst, modlit se. Toto jsem prožívala přibližně pět let před manželovým odchodem k Pánu. Postupně jsem byla naplňována velkou Boží láskou, citelnou, krásnou.
Manžel nebyl zdráv, měl astma od dospívání. Moc o tom nemluvil, na vyšetření nikam jít nechtěl. Jen když měl potíže, vzal si prášek.. Trápilo mě to moc. Když se jeho potíže zhoršovaly, přece jen jsem ho přiměla, aby se nechal vyšetřit na alergologii. Našli mu alergii na roztoče, kterých je údajně v divadle plno! Dostal vakciny, léčba však stav zhoršovala. V létě 1975 jsme byli na dovolené na faře v Bochově. Manželovi bylo moc špatně. Vrátili jsme se domů předčasně. Bylo to myslím v sobotu, v neděli jsme šli ještě všichni na mši svatou. Odpoledne zhoršení, přijela lékařka z pohotovosti s injekcí, ta nezabrala. Druhá lékařská návštěva s injekcí...nic.. V noci jsem volala sanitku a jeli jsme do nemocnice, kde si manžela nechali. Ráno jsem tam volala – už nežil.
Jistě jsem toto nečekala. V první chvíli mě však napadla myšlenka, že už netrpí. A že jsme byli den předtím na mši svaté, přijali Tělo Páně. Věřila jsem tomu, že Pán Bůh povolá k sobě člověka ve chvíli, kdy je to pro něj nejlepší. Manžel byl velmi hodný a citlivý člověk. Nedovedl si představit, co by dělal, kdyby nemohl dál hrát...Ani já jsem si nedovedla představit, jak by trpěl dál i duševně. Proto jsem jeho odchod považovala za vysvobození. Bylo mu 40 let, mně 33. Dcerám 12 a 7 let. Láska Boží, kterou jsem v posledních pěti letech intenzivně čerpala, mi umožnila tuto událost přijmout, nést a hlavně nést břímě výchovy dcer. Zvlášť starší, citlivá po tatínkovi, byla těžce zasažena touto ztrátou. O tom, jak se projevovala její bolest v období jejího dospívání i v dalších letech, by se dalo napsat mnoho. Toto bylo pro mě velmi těžké. Ale stále mě držela Boží láska a důvěra, že Bůh doplní to, co já sama nezmohu.
Pán nám dal také dobré přátele. Krátce nato, kdy se dozvěděli, co se stalo, nám přivezli automatickou pračku. Také když jsem potřebovala něco opravit, měla jsem se na koho obrátit. I finanční pomoc přišla od jednoho z nich. Bohu díky za vše! Jen jsem musela trochu čelit radám, jak mám děti vychovávat. Možná že byly i dobré, ale já jsem cítila za děti vlastní zodpovědnost a důvěřovala jsem modlitbě. Zpětně vidím, že leccos jsem nedělala nejlépe, ale jinak jsem to neuměla. Stále věřím, že Pán doplňoval a stále doplňuje...
Při tom všem, kdy jsem nechávala večer dcerky s mým tatínkem, který je chodil hlídat, když jsem měla přestavení, ve mně trvala velká láska a důvěra. Někdy jsme musela odejít ve chvíli, kdy bylo doma něco nevyřešeno, bolelo mě to a cestou do práce jsem říkala:“Pane Bože, i kdybys mě zabil, já ti věřím.“ Později už zůstávaly samy, ale situace také nebývaly vždy klidné.
Láska Boží mě naplňovala, sílila, poznávala jsem v ní lásku osobní, intimní, lásku, která se dá nazvat láskou snoubeneckou. Tato láska mi umožnila, že jsem nepociťovala stesk, tíhu samoty a podobně, ale láska byla stále silnější a jakoby nahrazovala lásku manželskou. Opět jsem hodně četla, modlila se. Dcery mezitím dospívaly, prožívaly pubertu se vším všudy a já s nimi. Vdala se starší dcera, špatně to dopadlo, opět těžké roky.... Pak se vdala mladší dcera, narodil se první vnouček. Obě dcery jsou pokřtěné, ale víru „nepraktikují“, jak říkáme, do srdce jim však nevidím, Pán Bůh ví.. A mě v r. 1992 napadalo, že bych jim byla užitečnější v klášteře než když jsem jim nablízku a také jsem měla za to, že klášterní prostředí je vhodnější pro rozvoj lásky, kterou jsem prožívala. Jsem členkou 3.řádu tereziánského Karmelu, požádala jsem tedy o přijetí do kláštera karmelitek. Přijata jsem nebyla. Viděla jsem v tom Boží vůli. Mám zůstat ve světě. Zůstala jsem tedy k dispozici mladší dceři při hlídání Tomáška a pak i Terezky i k dispozici starší dceři, která nesla stále těžce zátěž ztráty otce a přišly další bolestné události v jejím životě. Ano, mám zůstat ve světě. Ale ta snoubenecká láska trvala a rostla. A já jsem měla touhu nějak ji potvrdit, nechat potvrdit. Učinila jsem zatím soukromé sliby před zpovědníkem. Přesto jsem i nadále toužila jakoby po „oddacím listu“, po potvrzení mého vztahu lásky k Pánu, našeho vztahu církví.
Po určitém čase jsem se dozvěděla, že byl obnoven stav zasvěcených panen a že se uvažuje o obnovení stavu zasvěceného vdovství a poustevnictví. Požádala jsem o audienci u plzeňského biskupa Františka Radkovského. On mě znal, věděl, že jsem členkou třetího řádu tereziánského Karmelu a jeho první myšlenkou byl návrh, abych odešla do kláštera. Po tomto a ještě dalším rozhovoru mě požádal, abych napsala, jak si představuji zasvěcené vdovství, načež ustanovil tříčlennou pracovní skupinu, aby vypracovala texty pro obnovení stavu zasvěcených vdov v plzeňské diecézi. Členy této komise byli dva kněží, P.Vojtěch Kohut OCD a P.Damián Němec OP, třetí byla zasvěcená panna Mgr Martina Vintrová. Některé z textů byly vyhotoveny brzy, na některé se dost dlouho čekalo. Od začátku práce komise do dokončení textů uplynulo 7 let. Opakovaně jsem se dotazovala, prosila o urychlení... Zkrátka neodbytná vdova. Zvlášť poslední měsíce před mým zasvěcením byly dramatické. Onemocněla jsem a moje nemoc paradoxně pomohla k rychlému dokončení posledního textu a bylo určeno datum zasvěcení 21.února 2009. Obřad se konal v plzeňské katedrále svatého Bartoloměje. Otec biskup v homilii několikrát opakoval slova o „neodbytné vdově“ s radostí, že se „konečně dočkala“ a s přáním, aby ji následovaly i další povolané vdovy.
O mém zasvěcení informoval krátkou zprávou Katolický týdeník. Ozvalo se postupně několik žen, vdov, které se zajímaly o možnost zasvěcení. Začaly jsme se setkávat v Českých Budějovicích pod vedením o.biskupa Posáda. Vdovy z brněnské diecéze se po určité době začaly setkávat v Brně, kam za nimi o.biskup Posád jezdí.

„Vdovské texty“ byly vytvořeny pouze pro plzeňskou diecézi „ad experimentum“, tedy na zkoušku. Bylo zapotřebí nechat texty přeložit do italštiny a poslat je ke schválení do Říma. V současné době jsou „vdovské texty“, vypracované pro plzeňskou diecézi spolu s „vdovskými texty“ ze Sicílie (obojí byly označeny za nejlepší mezi dalšími) zpracovávány v Římě pro konečné, obecné znění nejen pro plzeňskou diecézi.

V době čekání a upomínání jsem pátrala i jinde, např. V Polsku, psala jsem i první polské zasvěcené vdově a z polských stránek zasvěcených vdov máme i několik článků a modliteb a další čekají na překlad.

Velebí má duše Pána!

Marie Brigita