Svědectví Anička


Manželství jsme uzavřeli po tříleté známosti. Za tři roky se nám narodila dcera a v roce 1978 další dcera. Postavili jsme rodinný domek, žili pěkným rodinným životem, v létě jsme jezdili i s dětmi na dovolené a rekreace, ale vždy všichni čtyři, později a s rodinou vdané starší dcery. Nejkrásnější byla pouť do Lurd a Fatimy jako dárek k mým narozeninám.

Můj manžel odešel do důchodu v roce 2007o rok dříve, ale bohužel za měsíc velmi vážně onemocněl. Ležel na ARU v Uh. Hradišti, kde mu nedávali žádnou naději na život. Naše starší dcera, zdravotní sestra, sháněla pomoc, abychom manžela zachránili. Každý den jsme jezdili za ním do nemocnice, doktoři se zlobili, stav se zhoršoval a doktoři nedávali naději. My jsme se modlili a prosili Pána Boha o pomoc. A On slyšel!

V lednu byl ošetřující lékař na školení v Brně, kde přednášel profesor Sobotka z FN v Hradci Králové a při přednáškách se ptal, zda nemá někdo pacienta, se kterým si neví rady. Ošetřující lékař zareagoval a pověděl mu o manželovi. Pan profesor si manžela nechal, i v moc špatném stavu, převést do fakultní nemocnice. Jezdila jsem za ním velice často sama nebo spolu se svou rodinou. Nikdy jsem nevěděla, co bude za bílými dveřmi nemocničního pokoje. To, že se manžel dostal do Hradce byl vymodlený zázrak.Těžký stav, zdánlivě beznadějný, se začal pomalu zlepšovat. Začal mluvit, dýchat bez přístrojů, ale nechodil.

Doktoři rozhodli, že nám manžela po 9. měsících pobytu v nemocnici vrátí jako ležáka domů. A dovezla jsem si ho na posteli do našeho společného domova. Přivezli jsme speciální zdvíhací postel, měl pleny, musela jsem jej krmit, nechodil, umývat, polohovat. Ale každý den byl se mnou, to byl pro mě dar. Je pravdou, že byl i několikrát v nemocnici. Nakonec pan primář rozhodl, že půjde domů a bude o něj pečovat doma. Slovo splnil a všichni jsme měli radost. S pomocí Boží jsme bojovali, měli radost z malých pokroků.

Postupně se sám posadil, cvičilo se denně, pak se začalo s prvními krůčky, pak to byly i schody. To bylo radost vyjít s holemi před dům a na zahradu. Manžel byl obklopen velkou láskou svých vnoučat, které obdivovaly jeho velké pokroky. Rok 2010 byl rokem zlepšování, elánu a všichni jsme měli radost a užívali jsme si krásných společných chvil.

Rehabilitace a cvičení pomohlo a manžel, i když měl parézu na noze, si sedl i do auta a zkusil řídit. To byl veliký zázrak, dokázal něco, v co nedoufal. Odvážili jsme se pouze 15-20 km, ale to bylo radosti…V roce 2011 jsme po kontrole u lékařů dostali ohodnocení – výborné, pane, vy jste skoro úplně zdravý….
Bohužel, v roce 2012 spadl, zlomil si předloktí, ale zase jsme to zvládli.
Zájem o domek u něho rostl, udělali jsme společně kus práce a byli jsme šťastní.

Ke konci roku 2012 manžel zase onemocněl. Modlili jsme se, ale nastaly komplikace a těžký boj v nemocnici… Celou dobu dýchal na dýchacím přístroji, prodělal operaci plíce,selhání ledvin,nechodil, nemluvil…selhání imunitního systému.! A zase naděje, když mi napsali z nemocnice v Hradci, že manžel už zase sedí. Bůh zase vyslyšel naše modlitby ! Až nyní, s odstupem času vidím, že jsem nevnímala manželovy bolesti, více jsem viděla své obavy a strach o jeho život. Až s odstupem času si uvědomuji, kolik bolestí a utrpení musel prožívat. Přitom byl tak moc a moc hodný člověk.
Poslední návštěva byla první neděli v červnu. Dojela jsem sama do nemocnice, manžel moc nereagoval, pospával, protože mu čistili ránu. Vyprávěla jsem mu o tom, co nového doma a říkala, že ráno dojedu a budeme cvičit. Slíbila jsem mu, že půjdu na mši svatou v nemocnici, která tam byla každou neděli, a budu se za něj modlit.
Večer jsme volali do nemocnice a sestřička nám řekla, že stav se trochu zlepšil. Druhý den ráno po příjezdu mi pan doktor oznámil, že v 7,01 min. můj manžel zemřel. Byl to pro mne šok, já sama v Hradci Králové, daleko od domova jsem musela prožít největší bolest svého života. Vzala jsem si prášek, došla do nemocnice a tam vyřídila potřebné věci. Vrchní sestra mi řekla, že můžu, jestli chci, jít se s manželem rozloučit a modlit se. Věděli, že jsem věřící. Uvařili mi kávu a já jsem jenom plakala a modlila se. Děkovala jsem za celý krásný život s vzácným člověkem, mým milovaným manželem. Prosila jsem Boha za jeho spásu. Poděkovala jsem všem doktorům a sestřičkám za půlroční, obětavou, náročnou, speciální péči a léčbu a odcházela s myšlenkou, jak vše doma zajistím, jak budu dál žít bez mého drahého manžela.

Za dva dny byl pohřeb. Týden před manželovou smrtí dostala starší dcera trombozu a plicní embolii. To bylo pro mě taky moc těžké.
Potom onemocněla vnoučátka a moje dcera. Byl to moc a moc těžký rok a do toho můj velký žal, smutek a někdy beznaděj. Přesto jsou chvíle, kdy děkuji Bohu za své zdraví, za vše, co mi dal a dává. Chodím každý den na hřbitov popovídat si se svým manželem, s kterým jsem prožila téměř 45 let krásného života. A taky si říkám, že Pán Bůh mi dal milujícího manžela i jeho nemoc, abych si uvědomila, co má v životě skutečnou cenu.

Ztráta manžela se u mne projevila tím, že jsem neměla zájem o nic. Chodila jsem sice do kostela, modlila jsem se, ale radost v srdci nepřicházela. Děti byly ze mne moc nešťastné. Jednou večer jsme si pustila TV Noe, a tam mluvila Alenka o vdovách, začala jsem poslouchat a nadchlo mne to, že je nás víc, co prožíváme bolest nad smrtí manžela. Kontaktovala jsem se s TV Noe a nyní mohu povědět a poděkovat celému společenství za podporu, ochotu naslouchat mi a za vše, co pro nás dělají. Taky děkuji Bohu, za to, že mi dal možnost setkávat se s nimi, protože mi dodávají opět velkou sílu do života.