Svědectví Lenka - Jak se Bůh dokáže oslavit i skrze bolesti, které prožíváme


Před patnácti lety jsem byla docela na dně z okolností, které se děly už delší dobu v mém životě. Kámoška Katka mně proto tehdy řekla: „Jeď se mnou do Koclířova. Prý tam povede týdenní exercicie nějaký výborný kněz z Malty. Jmenuje se P. Elias Vella."

To jméno mně nic neříkalo, ale byla jsem jako tonoucí, který se chytá i stébla, proto jsem na hozené lano záchrany kývla. Pokud bych nosem neryla v bahně života, nikdy bych do Koclířova za jakýmsi knězem z Malty nejela.

Přednášky P. Eliase mne tehdy docela dostaly. Nejsilnější ale byl okamžik osobního setkání, kdy se za mne a mé problémy, ve kterých jsem se zcela topila, modlil. V Koclířově jsem tehdy prolila spoustu slz. Bůh se tam začal dotýkat mých ran a uzdravovat je. Na jedné straně bylo krásné zakoušet Boží lásku, ale na druhé straně to i bolelo.

Otci Eliasovi jsem po návratu domů poslala pár fotek, které jsem tam udělala. Tehdy jsem ještě fotila na filmy. Do obálky jsem kromě fotek také napsala krátký dopis, v němž bylo jen, že posílám fotky z Koclířova, že si na mne asi už nepamatuje, ale jsem ta fotografka, co tam fotila.

Po nějakém čase jsem v poštovní schránce našla dopis se známkou a razítkem z Malty. Psal mi otec Elias! Ten dopis mám stále schovaný. Psal, že si mne pamatuje, a že si také pamatuje moje slzy... Začali jsme si vyměňovat dopisy a později maily. Vzniklo z toho hluboké přátelství, jehož si nesmírně vážím. Pokud musím řešit nějaké problémy a nejsem si jistá, co je správně, stačí napsat a můžu si být jistá, že dostanu tu nejlepší odpověď. Odpověď, která má hlavu a patu, poradí, povzbudí a nakopne na další cestu životem.

Věřím, že se otec Elias od našeho setkání za mne a vše, co prožívám, co mne trápí, modlí. Zajímavé ale je, že se přesto v mém životě určitá věc, která mne nejvíc deptala, vůbec neměnila k lepšímu. Naopak. Situace byla horší a horší. Díky ale všem modlitbám jsem měla sílu kráčet i v těch nejtěžších okamžicích života dál.

Roky plynuly a my se s otcem alespoň vždy dvakrát ročně někde sešli osobně. Ať už to bylo v Koclířově, na Velehradě, Kežmarku, Svitu, Olomouci či Dubňanech. Vždy jsem se snažila dostat tam, kde měl nějaký seminář, exercicie či kde alespoň sloužil mši svatou. Zpočátku mne ani ve snu nenapadlo, že by se nějaká duchovní obnova mohla uskutečnit i v naší vesnici – v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Potom občas takový nápad blesknul hlavou třeba při cestě na Antonínek, kdy jsem myslela na to, že zde chtěl mít duchovní obnovy už P. Antonín Šuránek, a proto bylo jeho touhou postavit na kopci exerciční dům. Letmé nápady jsem ale obyčejně ve své mysli rychle zadupala s tím, že je to přece naprostá blbost, aby zde kázal otec Vella.

Před osmi lety ale v Blatnici vzniklo Společenství P. Antonína Šuránka, jehož hlavním posláním je modlitba za kněze. Aniž bych se na to cítila, ocitla jsem se v jeho vedení. Po roce existence mne napadlo, že bychom mohli do farnosti pozvat P. Eliase. Náš pan farář Zdeněk Stodůlka souhlasil, a tak jsem se otce Eliase zeptala, jestli by to bylo možné.

Psal se rok 2010 a otec Elias mi řekl, že už plánuje své exercicie po celém světě na rok 2013, ale že by se k nám možná na den až dva dostal i v roce 2012, kdy měl naplánované působení na Velehradě, Praze a Brně. A skutečně se podařilo, že na víkend přijel! Poté následovaly na Antonínku exercicie s P. Eliasem Vellou v roce 2013 a v roce 2016.

A proč to všechno píšu? No přece úplně z jednoduchého důvodu. Na seminářích a exerciciích s otcem Eliasem Vellou jsem vždy prožívala velikou vděčnost vůči Bohu. Při pohledu na stovky účastníků, které se těchto duchovních obnov zúčastnily, jsem si naplno uvědomovala, jak úžasná je Boží prozřetelnost.

Pokud bych před deseti lety kvůli své šílené situaci nejela do Koclířova, nikdy bych se s otcem Eliasem neseznámila. Pokud bych tam jela a Bůh by hned uzdravil všechny mé rány a vyřešil situaci podle mých představ, zřejmě bych neměla dál potřebu komunikovat s knězem z Malty a později být jednou z vedoucích Společenství P. Šuránka. No a samozřejmě by mě zřejmě také ani ve snu nenapadlo pozvat otce Eliase do Blatnice.

Nepřijely by sem stovky lidí ze všech koutů republiky i ze Slovenska a Bůh by se jich tady nedotýkal a neuzdravoval…

Když jsem ale byla svědkem radosti tolika zářících lidí a vylévání Ducha svatého, tak jsem jen tiše žasla a byla vůči Bohu plná vděčnosti. I teď stále v údivu žasnu, jak se může Bůh oslavit i na těch hrůzách, které často téměř všichni ve svých životech nějakým způsobem prožíváme.

Lenka