"Spravedlivý zůstane v paměti věčně.“


(Ž 112, 6)

Svou vděčnou vzpomínku a následné svědectví věnuji nejzářivější památce mé statečné a odvážné ženy Aničky, která milovala Boha i lidi mírou vrchovatou.

Následující řádky mají posloužit k obohacení a povzbuzení těch z nás, kteří si v životě prošli podobným utrpením a zkouškami a mají pochybnosti, zda všechno udělali správně na 100%. My je měli také a já stále víc nabývám přesvědčení, že kdybych mohl žít podruhé, zvolil bych stejně. Tedy prosme za odvahu a náš život se stane znovu krásným a dozajista správným způsobem, jak Bohu na Jeho výzvy odpovídat své ANO.

Je to už bezmála 30 let od chvíle, co jsme se s mou milovanou manželkou Aničkou rozhodli, že přijmeme do naší rodiny opuštěné dítě. Nejprve jedno, pak třeba i druhé, uvidíme, na co ještě budeme stačit... Bydleli jsme tehdy v Brně v bytě 2+kk a oba měli pěkné zaměstnání. Absolvovali jsme psychologické testy a z práce i od uličního výboru jsme dostali doporučující posudky. Pak už nezbývalo než čekat, až se nám stát rozhodne přidělit vhodné dítě. Tehdy se čekalo rok i více, my ale tak dlouho čekat nemuseli. V červenci 1988 jsme vykonali pouť do Medžugorje a tam se vroucně modlili za Boží vůli s námi. Doprovázel nás přítel kněz-dominikán a s ním jsme cestou zpět navštívili řádové sestřičky v Dunajské Lužné na Slovensku, které on dobře znal. Ty žily a pracovaly v areálu kojeneckého ústavu a umožnily nám návštěvu jednoho oddělení. Zde jsme se seznámili s naším prvním synem Michalem. Netrvalo dlouho a za měsíc už jsme si jej vezli domů.
Na bratříčka nečekal dlouho, Ivana jsme si ze stejného ústavu přivezli v říjnu 1989, 3 týdny před revolucí. Děti jsme dostali tak zvláštním způsobem, že když to dnes píšu, tak se mi i po těch letech tají dech a běhá mráz po zádech z toho, jak to tehdy Prozřetelnost podivuhodně zařídila.
Přešly roky a my se na počátku nového tisíciletí přestěhovali z velkoměsta na malou vesnici. Koupili jsme domek a plánovali tam v poklidu strávit zbytek života. To trvalo přesně 9 let a na počátku dubna 2010 však manželka nečekaně onemocněla invazivním bujením zhoubného nádoru v mozku. V nemocnici jí provedli biopsii, magnetickou rezonanci a jedno spíš symbolické ozáření a řekli, že je to neoperovatelné a že dávají naději na život v řádu několika málo týdnů. Ochrnula na pravou polovinu těla, ale prala se s neodvratným údělem nesmírně statečně a tím nám dodávala odvahu do dalších dní. Nedovolila, abychom ji krmili a levou rukou i toto zvládala sama. Po 5 týdnech utrpení si ji zaopatřenou sv. svátostmi Pán vzal k sobě. Kluci i já jsme věděli, že to pro ni bylo vysvobození, ale pro nás to znamenalo nenahraditelnou ztrátu. Byl to šok, ale nedalo se s tím nic dělat. S organizací pohřbu mi tehdy vydatně pomohli přátelé z Neokatechumenátní cesty z Brna, kde se celé rozloučení konalo a jsem jim za to doposud velice vděčný. Její blízkost však pociťujeme i dnes na každém kroku. Když si nevíme s něčím rady, hned si na ni vzpomeneme a najdeme nějaké schůdné řešení. Církev nás moudře učí víře ve vzkříšení těla a ve spásu nesmrtelné duše. Toho já se držím a pevně věřím, že se jednou znovu sejdeme v radosti, která nebude mít konce.

Jan z Hodonínska